doběhnu k
ní..pomáhám ji opatrně vstát..s vědomím,že může mít klidně něco zlomeného..tyhle
stařenky mají už křehké kosti..
ztěžka ji vytáhnu na nohy..,Je v bačkorách! v
pantoflích..Spustím na ni,laskavě..."Kam jste si vydala jen bačkách?"..a ona..že
jen tady kousek,že to nikomu doma neřekla...
tak ji popadnu,podepřu si ji a
vlečeme se cestou,kterou mi ukazuje
všímám si dalších věcí...je nalehko..jen
ve svetru...má dlouhé žluté nehty..a je cítit starobou....neodpuzuje mě to..je
taková bezbranná
.a neustále mluví..po chvíli naslouchání je mi jasné,že má
všechno popletené.Napadá mě."Jestlipak tahle osůbka vůbec trefí domů?"..ptám se
jí...ale zatím mě naviguje jasně
.Přesto už pochybuji.a rozmýšlím,že v
nejhorším zavolám policii,ti by jí její domov našli..jsem v tom městečku zatím
nová,neznám tu nikoho.
Docela vtipná situace..sebere ji ze země zrovna
člověk,který to tu vůbec nezná...cizinec...
Zazvoním na dveře,ke kterým mě
dovedla
Otvírá mi starší žena..,Nepřekvapuje mě,že bábrli vůbec nezná.
Ale
je místní..znalá poměrů...
a říká,,to bude z důchodáku....a jde
telefonovat
Za nějakou chvíli dorazí auto ze zdejšího domova
důchodců..zdravotní sestra je celá štastná...že už stařenku několik hodin
hledají
Úleva z nich přímo čiší
Zpovídají bábrli.a podle toho,jakým směrem
se vypravila.kde jsem ji sebrala..i co povídala..

..měla namířeno prostě
DOMU

do své rodné vesnice.která je pár km odtud

dostalo mě
to...
popletená..nalehko a bačkorách .s důvěřivostí dítěte ji to táhne
domů

. Stáří

druhý korálek...jiný příběh..
po měsíci
moje návšteva doma..v mé rodné vísce..
Otec
otvírá mi dveře v nedělní
poledne...blábolí.šlape si na jazyk...alkohol z něj ale netáhne.takže to tipuju
na stav z noci..v kombinaci se silnými léky,které bere na srdce......je prostě
mimo.
.
Stáří....
vnímám ubohost,..blábolení,... pláč
zlomeného člověka....trosky..s kterou vlastně nechci mít nic společného...vnímám
svoji nechuť tam být..a vidět to
ale vydržím..překonám odpor a chvíli
pobudu...najednou se uklidnuje.....mám radost z toho,že jsem tam zašla..
když
si zpětně vybavuji jeho obličej...vidím strach....co s ním bude..už nejsem ve
vesnici jako jistota,že se o něj někdo postará...
.není hloupý.
.ví.že
alkoholika si do žádného domova nevezmou...tělo prolezlé nemocemi,nestálé
obíhání doktorů..jeho stav se postupně horší...ale jít bydlet do nějakého
zařízení je pro něj omezení,.ztráta svobody..a konec s pitím
jeho tvář čpí
strachem....je sám...a bojí se umírání..bojí se svého konce..,
nedokážu ho
litovat....přesto s ním cítím....

jeho výraz..mi připomněl oči
dědy...

Stáří - příběh třetí.

pohled,který mi utkvěl při
poslední návštěvě v nemocnici.
....děda byl v mých očích Kmotr..kápo celé
rodiny.....by jak kmen silného stromu.s pevnými prorostlými kořeny a pečlivě se
starající o všechny větve
...bylo mu přes devadesát
let....čilý.soběstačný..jen srdíčko přestávalo pumpovat....
v té nemocnici
.mu vždy pomohli..a..odvodnili.upravili podpůrné léky...a zase
bušilo..
tentokrát,ale nepřišla žádná úleva..a on mi říkal.."Holka,je to náký
divný...vždycky mi tu pomohli..a tentokrát to nejde.".
chápal...
byl
smutný..a smířený..a až doma mi pak došlo..co přesně říkal jeho pohled...měl
strach....bál se, že už je to teda tady.
konec.
smrt...
ten pohled
připomínal malé důvěřivé dítě..které si ale uvědomuje svůj věk..a nemuže uvěřit
tomu,,že už žádné další hry nebudou
a je vyděšené.."co teda bude?"
byla
jsem štastná.že jsem ten den nezaváhala.a dojela jsem za ním..ale přesto se mi
to zdálo tak zoufale málo..
měla jsem ho ráda,.vážila jsem si ho..chtěla jsem
ho držet za ruku a být s ním v posledních chvílích..
ale taky jsem si
nechtěla připustit..že TOTo je už ta chvíle...
Až doma mi došlo.,co jsem
cítila..
.zavřela jsem se do ložnice.a posílala mu reki...a jen tak...jsem
prostě byla s ním
s vědomím,,aby se nebál..s největší láskou...aby odešel v
pokoji.....
zemřel v noci
loučila jsem s ním další dny..venku u
jabloní..na zahradě..pod stromy..jeho území,řekla bych...necítím ho na
hřbitově,nechodím tam,.ale všude v přírodě.,hlavně tam u nás...jeho kraj.který
miloval...

.
..cítím tyhle dny ve vzduchu.podzim..i
zimu.
.
potkávám stáří v ruzných podobách..

ty tři vzpomínky mají
něco společné.
..
pohled. malého dítěte..a stáří....a strach....blížící se
smrt.......

přeji si. aby lidi mohli umírat doma.,,,obklopení
blízkými...ne sami..at už sami v domě,bytě..či v samotě nemocničního
pokoje
Odcházet v klidu a beze strachu.....
...něco mě v tom silně
přitahuje..umět jim tak pomoct..aby opravdu cítili klid..aby dokázali vnímat i
tu chvíli odchodu s láskou..krásou a sílou..

Nedokážu to vysvětlit,ale
to všechno ve smrti cítím..... .i smutek a bolest...

.Ale přistupuji s
pokorou......svou silou mě toto dění přesahuje

jsem tu malinká..a na
chvíli.
a přesto tu kvůli něčemu jsem. jsem toho součástí..

Není to
krása?