Každý den je složen z drobných,či větších zážitků..některé utkví v paměti.jiné ne.. některé připomenou další a ty zase jiné..někdy se na sebe zážitky navlékají,jak korálky na šnůrku
před pár dny jsem vystoupila z autobusu a vracela se domů z práce jinou cestou.. nikdy tamtudy nechodím..ale namířila jsem si to vymletou zkratkou do prudkého kopečku.Zahlídnu nahoře starou babču,jen mi tak hlavou prolétně.."Jakpak to asi chce sejít?"..a když v další moment zvednu oči,babča už leží na zemi a nemůže vstát
doběhnu k ní..pomáhám ji opatrně vstát..s vědomím,že může mít klidně něco zlomeného..tyhle stařenky mají už křehké kosti.. ztěžka ji vytáhnu na nohy..,Je v bačkorách! v pantoflích..Spustím na ni,laskavě..."Kam jste si vydala jen bačkách?"..a ona..že jen tady kousek,že to nikomu doma neřekla... tak ji popadnu,podepřu si ji a vlečeme se cestou,kterou mi ukazuje všímám si dalších věcí...je nalehko..jen ve svetru...má dlouhé žluté nehty..a je cítit starobou....neodpuzuje mě to..je taková bezbranná .a neustále mluví..po chvíli naslouchání je mi jasné,že má všechno popletené.Napadá mě."Jestlipak tahle osůbka vůbec trefí domů?"..ptám se jí...ale zatím mě naviguje jasně .Přesto už pochybuji.a rozmýšlím,že v nejhorším zavolám policii,ti by jí její domov našli..jsem v tom městečku zatím nová,neznám tu nikoho. Docela vtipná situace..sebere ji ze země zrovna člověk,který to tu vůbec nezná...cizinec... Zazvoním na dveře,ke kterým mě dovedla Otvírá mi starší žena..,Nepřekvapuje mě,že bábrli vůbec nezná. Ale je místní..znalá poměrů... a říká,,to bude z důchodáku....a jde telefonovat Za nějakou chvíli dorazí auto ze zdejšího domova důchodců..zdravotní sestra je celá štastná...že už stařenku několik hodin hledají Úleva z nich přímo čiší Zpovídají bábrli.a podle toho,jakým směrem se vypravila.kde jsem ji sebrala..i co povídala..
..měla namířeno prostě DOMU
do své rodné vesnice.která je pár km odtud
dostalo mě to... popletená..nalehko a bačkorách .s důvěřivostí dítěte ji to táhne domů
. Stáří
druhý korálek...jiný příběh.. po měsíci moje návšteva doma..v mé rodné vísce.. Otec otvírá mi dveře v nedělní poledne...blábolí.šlape si na jazyk...alkohol z něj ale netáhne.takže to tipuju na stav z noci..v kombinaci se silnými léky,které bere na srdce......je prostě mimo. . Stáří.... vnímám ubohost,..blábolení,... pláč zlomeného člověka....trosky..s kterou vlastně nechci mít nic společného...vnímám svoji nechuť tam být..a vidět to ale vydržím..překonám odpor a chvíli pobudu...najednou se uklidnuje.....mám radost z toho,že jsem tam zašla.. když si zpětně vybavuji jeho obličej...vidím strach....co s ním bude..už nejsem ve vesnici jako jistota,že se o něj někdo postará... .není hloupý. .ví.že alkoholika si do žádného domova nevezmou...tělo prolezlé nemocemi,nestálé obíhání doktorů..jeho stav se postupně horší...ale jít bydlet do nějakého zařízení je pro něj omezení,.ztráta svobody..a konec s pitím jeho tvář čpí strachem....je sám...a bojí se umírání..bojí se svého konce.., nedokážu ho litovat....přesto s ním cítím....
jeho výraz..mi připomněl oči dědy...
Stáří - příběh třetí.
pohled,který mi utkvěl při poslední návštěvě v nemocnici. ....děda byl v mých očích Kmotr..kápo celé rodiny.....by jak kmen silného stromu.s pevnými prorostlými kořeny a pečlivě se starající o všechny větve ...bylo mu přes devadesát let....čilý.soběstačný..jen srdíčko přestávalo pumpovat.... v té nemocnici .mu vždy pomohli..a..odvodnili.upravili podpůrné léky...a zase bušilo.. tentokrát,ale nepřišla žádná úleva..a on mi říkal.."Holka,je to náký divný...vždycky mi tu pomohli..a tentokrát to nejde.". chápal... byl smutný..a smířený..a až doma mi pak došlo..co přesně říkal jeho pohled...měl strach....bál se, že už je to teda tady. konec. smrt... ten pohled připomínal malé důvěřivé dítě..které si ale uvědomuje svůj věk..a nemuže uvěřit tomu,,že už žádné další hry nebudou a je vyděšené.."co teda bude?" byla jsem štastná.že jsem ten den nezaváhala.a dojela jsem za ním..ale přesto se mi to zdálo tak zoufale málo.. měla jsem ho ráda,.vážila jsem si ho..chtěla jsem ho držet za ruku a být s ním v posledních chvílích.. ale taky jsem si nechtěla připustit..že TOTo je už ta chvíle... Až doma mi došlo.,co jsem cítila.. .zavřela jsem se do ložnice.a posílala mu reki...a jen tak...jsem prostě byla s ním s vědomím,,aby se nebál..s největší láskou...aby odešel v pokoji..... zemřel v noci loučila jsem s ním další dny..venku u jabloní..na zahradě..pod stromy..jeho území,řekla bych...necítím ho na hřbitově,nechodím tam,.ale všude v přírodě.,hlavně tam u nás...jeho kraj.který miloval...
. ..cítím tyhle dny ve vzduchu.podzim..i zimu. . potkávám stáří v ruzných podobách..
ty tři vzpomínky mají něco společné. .. pohled. malého dítěte..a stáří....a strach....blížící se smrt.......
přeji si. aby lidi mohli umírat doma.,,,obklopení blízkými...ne sami..at už sami v domě,bytě..či v samotě nemocničního pokoje Odcházet v klidu a beze strachu..... ...něco mě v tom silně přitahuje..umět jim tak pomoct..aby opravdu cítili klid..aby dokázali vnímat i tu chvíli odchodu s láskou..krásou a sílou..
Nedokážu to vysvětlit,ale to všechno ve smrti cítím..... .i smutek a bolest...
.Ale přistupuji s pokorou......svou silou mě toto dění přesahuje
jsem tu malinká..a na chvíli. a přesto tu kvůli něčemu jsem. jsem toho součástí..
Není to krása?
jeskyňka
|