Tento článek vznikl po rozhovoru s jednou mojí kamarádkou, která má také děti a vlastně jsme se spolu o dětech vůbec nebavily. Vykládaly jsme si o životě a o vztazích mezi mužem a ženou. O negativních vlastnostech, naučených zlozvycích – automatismech. O tom, jak je těžké se je odnaučit a nebo vůbec – jak je těžké je sám na sobě uvidět a přiznat si je.

A v tom se to objevilo.

Začala jsem jí
vykládat o tom, jak mi k tomu pomáhají moje vlastní děti.
Například –
sedím doma na židli a chci si podat např.tužku, protože potřebuji něco napsat.
Nevstanu a nepodám si ji sama, ale poprosím o ni jedno ze svých dětí, které
sedí vedle mne. Sedíme přitom ve stejné vzálenosti od tužky. – V tu chvíli
se projevuje moje lenost a využívání ostatních.

Tuhle mou slabinu
jsem si uvědomila díky tomu, že se děti zachovají stejně jako já – tzn.že po
mně chtějí něco, co si mohou udělat, podat…samy. Řeknu jim, že jsou líní,
že nejsem jejich služka, ať si to podají sami. Jejich reakce – mami, ty to taky děláš. Při dalším
rozebírání, kdy jsem to udělala a co … zjistím, že je to fakt pravda.

Děti jsou zrcadla.
Jen se umět nebát podívat na odraz.

Od té doby vždy, když mám tendenci si opět dělat
z někoho sluhu,
se zarazím a uvědomím si to. Nakonec to neudělám ( pokud
se nejedná třeba o zvláštní stavy, kdy je člověk opravdu vyčerpaný. To je pěkně
poprosím a řeknu, že jsem unavená a že by mi tím moc pomohly).

Výsledek je ten,
že si uvědomím svou slabost a snažím se ji změnit, napravit.
Stačí jen překonat nadvládu
svého Ega. Potom přijde ten
odraz v zrcadle – děti to také přestávají dělat.

No a tak je to ve
spoustě dalších věcech a různých oblastech – když dítě lže,
je nepořádné,
zapomnětlivé, málo přítulné…

Možná je to pro ženu lehčí než pro muže. Ale to už by bylo
zase další téma.
A z toho téma by vzniklo opět další téma a… A to by náš
rozhovor mohl trvat také tisíce let…

Děkuji za inspiraci…

Děkuji mým dětem...

Alice