Společnost nám léta vtlouká do hlavy různé hlouposti. Jen o partnerských vztazích je jich celá řada. Můžeme si třeba připomenout obecně známé rčení, že vztahy, kde nejsou děti, nemají cenu. Anebo že pokud dva lidé spolu chtějí být, musí nutně bydlet spolu a trávit spolu 24 hodin denně jinak vztah vypadá před ostatními divně. Dlouho jsem váhala, zdali píchnout do vosího hnízda a něco o tom napsat, ale nakonec jsem se rozhodla přispět se svou troškou do mlýna. Asi jako většina z vás si nejen pod vlivem lažáneckých akcí uvědomuji, že se vztahy je to zásadně jinak než se obecně říká a než káží společenské konvence. Nuže, začněmež:






Kde a mezi kým?

Je důležité
připomenout, že srdce nedá na hloupé výmluvy jako je dejme tomu profesní nebo
kilometrová vzdálenost a už vůbec ho nezajímá věkový rozdíl. Čas je totiž jeden
z parametrů, který si kdysi lidé vymysleli s dobrým úmyslem, ale
výsledně se obrátil proti nim, protože se v něm uvěznili. Vztah může
vzniknout absolutně kdekoli, kdykoli a mezi kýmkoli, klidně i mezi paní
učitelkou a žákem deváté třídy základní školy a to ta dotyčná nemusí být nutně
pedofilní . Stejně jako starší muž intimně se přátelící s mladou ženou
nemusí být vůbec sprostý egoista dokazující si na dámě věčné mládí.
Může trvat různou dobu, od pár desítek minut po několik životů a tak to prostě
má být. Není nikde psáno, že když vztah skončí po jedné noci, že se dívka musí
cítit zneuctěná a podvedená a že její milovník byl pěkný prevít. Třeba to měla
být pro dívku lekce, aby se na každého chlapa hned neupínala. Nebo mělo jít jenom o
chvilkovou výměnu energií, setkání dvou bárek na jezeře. No a právě
to spousta lidí nechápe, a potom nám vznikají různé srdceryvné songy, jak láska
odchází a jak ta či ona děva zlomila ubohému chlapci srdce, když mu oznámila,
že jaksi „šmitec.“ Nedochází jim, že láska jako energie je v neustálém
pohybu a mění svou podobu nezávisle na našem rozumu, který by nejradši všechno
napořád a pokud možno ve stejné podobě jako na začátku.

Proč?

Důvodů pro vznik milostného vztahu je několik.
Pokusila jsem se nastínit ty nejhlavnější z nich:
Prvním
důvodem, a bohužel nejrozšířenějším, je strach ze samoty. Každý z nás
tímto stádiem někdy určitě prošel nebo občas ještě prochází. Vůbec ho
neodsuzuji, je to nutná část vývoje skoro každého z nás. Spousta lidí
hledá toho druhého proto, že se bojí konfrontace se sebou samotným a také je
v tom společnost podporuje, viz známé věty typu: „Musím si někoho najít,
abych ve stáří nebyl/a na všechno sama/sám.“
Nebo: „Potřebuju někoho splašit, už rok jsem neměl ženu!“ Mají pocit, že
vztah je jakási zaopatřovací instituce, která musí trvat věčně, protože přeci
člověk nemůže bez toho druhého žít. Samozřejmě, nemůžeme žít úplně sami, ale
jde o to najít tu správnou míru, aby se ze vztahu nestalo vězení, kde dříve či
později dojde k udušení obou lidí. Když potom vidím některé „zombie“, jak
se procházejí ulicemi a zdvořile se „tolerují“, tak si říkám, proč se proboha
tak nenávidíme.

Druhý důvod,
který vlastně vyplývá z toho prvního, je touha po dítěti nebo rodině.
Jistě už mnoho z vás slyšelo, jak některé ženy, ale i muže neustále
švitoří o tom, jak by chtěly děťátko a rodinu (někteří jedinci to dokonce
vykřikují i při milování) a jak se chtějí usadit a kdesi cosi. Jenomže málokdo
z oněch jedinců to skutečně myslí tak, jak to říká. U valné většiny z nich
je to opět náš starý známý strach ze samoty, byť většinou podvědomý. O to je záludnější, protože někdy ani nepostřehneme, která „zásuvečka“ v našem
podvědomí zůstala neuklizená. Kořeny má v dětství, kdy se dítě cítilo
z různých důvodů samo a nepochopené a snilo o tom, že je obklopeno láskou,
kterou vlastně nikdy doma necítilo. A tak, když takový člověk dospěje, chce si
vlastně splnit tento svůj dětský sen. Děti, které potom v tomto prostředí
vyrůstají se potom potýkají celý život s různými pocity viny, když se
chtějí někam vzdálit, protože mají pocit, že tím někomu z rodičů ubližují,
což je samozřejmě hloupost, a tím pádem mají problémy i ve svých vztazích.
Známe různé žárlivé otce a „starostlivé matky a tchyně“, které už rozbily a
zničily kdeco.

Třetí důvod,
který bývá méně častý, je opravdová láska, kdy se potkají dva lidé a aniž by
jeden druhého chtěli vlastnit, vytvoří vztah, který dává oběma lidem prostor
jak pro vzájemné soužití, tak pro seberealizaci. V takovém vztahu už není
žádné lpění, agresivita a touha vlastnit. Z tohoto vztahu může jeden či druhý
kdykoli odejít bez jakýchkoli zbytečných dramat a kdykoli se zase vrátit nazpátek.

Děti, které
se z takového spojení rodí, přicházejí jako poslové lásky a ne jako
hračky, které mají zaplnit tmavý a osamělý kout v srdci rodičů. Už nejsou
jejich nástrojem pro dosažení cílů, na které nestačili oni sami. Jsou svobodné,
protože svobodní jsou i jejich rodiče.