Příběh o malinkaté ZMĚNĚ
Nevím úplně přesně jak začít. Ale snad tím, jak to všechno začalo (jak jinak, že? ).
Celý můj život byl plný extrémů. Od tvrdého vegetariánství, po nutkavé jezení masa všeho druhu a různé kvality. Od všemilující rozjímavé mysli, po stav kdy jsem si připadal jako bůh války (asi ze mě musel jít strach).

A to vše se střídalo bez jemných pomalých přechodů v nepravidelných intervalech mnohokrát za sebou. Prostě jeden den hot a druhý den čehý (tolikrát jsem byl nakopnut a já furt nechápal )
Až přišla první zásadní změna a já si své tříměsíční vegetariánství prostě UŽIL. Bylo to fajn a já se začínal cítit tak nějak líp. Zhubl jsem (před tím jsem vážil 110 kilo), víc jsem se začal usmívat na své okolí a ono na mě. Byla to prostě POHODA. Pak ale přišel další extrém (sedmidenní očistná hladovka), a já si ho zase užil. Byla to doba totální deprese a zmatků v duši. Když o tom teď tak přemýšlím, tak se toho kolem mě zas tak moc nezměnilo, ale ta největší změna proběhla uvnitř. Začal jsem se na svět dívat JINAK.
A tak se věci daly do pohybu. Přečetl jsem ty správné knihy a poznal nové přátele (ahojky ))). Díky nim jsem se naučil jedné zásadní dovednosti. Naučil jsem se KOUKAT ABYCH KOUKAL. Začal jsem přemýšlet o tom co se děje kolem mne a co při tom cítím. Ze začátku to bylo těžké a já marně tápal ve své paměti, co vlastně ta která ZPRÁVA znamená.

Časem se začaly zprávy přiřazovat správným událostem a já jakobych znovu prožíval znovu svůj vlastní život. Vždy jakoby se skládala mozaika z jednotlivých událostí, ale dokud obraz nebyl celý, tak jsem NECHÁPAL. Ve chvíli kdy jsem začal propadat největšímu zoufalství a depresím, zapadl poslední kousek mozaiky a já něco pochopil. A tak to šlo pořád dokola. Pomalu jsem se přestával životem tolik trápit a víc si ho užíval.
Pak přišla druhá sedmidenní očistná hladovka - na vnitřní popud a bylo to úplně jiné než poprvé. Začátek byl opět krušný, ale po dvou dnech jsem se zklidnil a tělo si přestalo žádat potravu. Třetí den přišla nemoc. Úporná bolest v krku, na kterou nezabíralo nic. Ani prosby, ani bylinky. Prostě nic. Přišel pátý den a s ním deprese. Tělo i mysl zachvátila únava a jakoby se pomalu ROZPADALI. Najednou jsem si uvědomil, že nenacházím útěchu ani v tomto světě (jídlo nechtělo tělo, zábavu mysl a sex oba), ani u Boha (nebyl na příjmu filuta .

Byl jsem na pokraji šílenství. Rozpuštěn ve vlastním zoufalství jsem večer usedl k dokumentu Viliama Poltikoviče "Kapka z poháru nesmrtelnosti" (jako na zavolanou), bez očekávání, jen se díval. Někde uprostřed filmu se ve mně něco zlomilo, já si poplakal a ulevilo se mi.
Nejdřív jsem si myslel, že jsem pochopil některou z těch hlubokých pravd, kterých tam zaznělo mnoho. Ale druhý den jsem zjistil, že se nic takového nestalo.

Necítil jsem v sobě žádnou hlubokou PRAVDU. Nezasáhlo mě osvícení SVĚTLA, ani jsem nezaslechl hromový boží HLAS („Saule, Saule …“), ani jsem se nestal duchovním MISTREM, prostě nic!!! A přece něco … něco úžasně malého, úžasně jemného a nevyslovitelně krásného se ve mně pohnulo. O takový nesmírně malililinkatý kousíček. Takové sametově malé nic. Opravdu nevím jak to popsat a proto ty superlativy.
Takže … snad to vyjádří trocha poezie (a já poprosím o trochu tolerance).

***

Vznešený a krásný na skále ČASU stojí ON.
Orel temnoty a pán světla.
Já vzhlížím k NĚMU a bojím se hnout, bych nepropásl jeho let.

Stojí si tam jak vytesán z kamene a s ním jakoby se čas zastavil.
Stojí si tam a nevadí mu, jak moc CHCI a jak moc TOUŽÍM, bych viděl jeho let.
Stojí si tam a já se soužím. Soužím tušením ŠTĚSTÍ jež vhání slzy do očí …

Tu uprostřed soužení se mé srdce zachvěje a s ním celý svět.
NĚCO se stalo. NĚCO se změnilo.
Ta změna jakoby pohnula skálou ČASU.

Já dívám se na Orla. Já dívám se na Skálu. J Á D Í V Á M S E!!!
To snad jen myšlenka rozvlnila nehybný obraz.
Celý rozechvělý nic NEVIDÍM. P R O Č N I C N E V I D Í M???

Tu jemný vánek pohladí mou líc a pošeptá mým uším.
P R O B U Ď S E!!!
A já procitám a mé oči vidí.
Vidí jemné chmýří v peruti Orlově, jež načechral jemný vánek ZMĚN.
Vidí malý pohyb života, jež nenarušil dokonalost obrazu.

***

A v tom to asi je. V tom je to … RADOVAT SE z každé chvíle a sbírat střípky do své mozaiky POZNÁNÍ. Celý život jsem doufal, že uvidím jak orel poletí. Doufal a čekal. Čekal a bál se pohnout, abych ten let nepropásl. Tušil jsem, že to bude něco nevýslovně krásného. A já, že budu ŠTĚSTÍM plakat.

Pro CÍL jsem neviděl CESTU.
Přečetl jsem do té doby mnoho knih a slyšel mnoho pravd, ale neudělal jsem to zásadní … NEŽIL JSEM JIMI.

A tak se můj život ubírá dál. Změnil se … jako mnohokrát. Jenže tentokrát jsem byl u toho a ten pocit zůstal někde tam uvnitř. A v tom je tahle změna jiná.

"Neo, dřív nebo později si uvědomíš, stejně jako já, že vědět, co je cesta a jít po ní, to jsou dvě rozdílné věci..." - MATRIX

A to nejdůležitější nakonec.
Rád bych poděkoval své ženušce Janičce a našim třem beruškám za lásku a toleranci, se kterou přistupují k mé CESTĚ.
A také bych rád poděkoval svým přátelům za to, že mi ukázali DVEŘE.
DÍKY …


Josef