JÁ SÁM …

Nedávno jsem se zprostředkovaně dozvěděl o jednom zážitku z dětství, na který si sice nepamatuji, ale který mne přivedl k následujícím myšlenkám.
Jako malý kluk jsem byl na písku a hrál si s ostatními dětmi.
Maminky posedávali kolem a DÁVALY POZOR. Najednou přišel jiný chlapeček a vzal si mou bábovičku. Začal jsem se s ním o ní tahat, pravděpodobně proto, že byla MOJE. Bojoval jsem o svůj malý majetek. „Vzduchem se nesl křik raněných. Zaťaté pěstičky hrozily nepříteli a písek létal oběma směry.“ Věřím, že ten boj byl v mé dětské mysli míněný smrtelně vážně.
Do bojiště náhle vstoupila moje maminka a důrazně boj přerušila. Mě vysvětlila (také důrazně), že tohle se prostě nedělá a že o hračky se musím s ostatními hezky NESOBECKY dělit. Nedokážu vám říct co jsem tehdy prožil, ale jak mi bylo řečeno ... od té doby jsem to už nikdy neudělal. Už jsem nebojoval o to SVÉ. A to mne provází celý život. O co méně prosazuji sám sebe, o to více se peru za ty ostatní.
Stal jsem se SKROMNÝM A NESOBECKÝM. Výsledkem je moje celoživotní tápání. Útěky od zodpovědnosti za SVÉ DÍLO. Obětuji se za druhé a sám nic nezískávám. Vložená energie do toho co tvořím, se mi nevrací, protože na tom co stvořím chybí ZPÁTEČNÍ ADRESA … TOTO JSEM UDĚLAL JÁ!!!! A tak jsem nešťastný, nespokojený, nezakotvený v životě, unavený a stále hledající štěstí. Snad se to celé stalo proto, že mi zemřel jako malému chlapci otec. Vzor bojovníka se vším co v životě přijde. Snad to bylo tím, že má maminka je velmi dominantní a tak nezbývalo než napodobovat jí. Snad jsem měl k tomu všemu sklony. Snad. Ale to už teď v téhle chvíli není tak důležité. Důležitý jsem já sám. A právě já sám mohu se sebou samým něco udělat. A jen já sám mohu být vzorem BOJOVNÍKA pro své děti.
To co mohu své rodině, svému národu i celému vesmíru dát, jsem JÁ SÁM. Skrze sebe tvořím tento svět. Každým okamžikem.
Kousek po kousku. A to co mne obklopuje, je obrazem mne samého. Takže jakýže to bude svět budu-li, silný, sebevědomý a zodpovědný za své činy? No schválně jaký?
Proto tímto prohlašuji, že toto jsem napsal JÁ „JOSEF ZAORAL“, a když to po sobě čtu, tak jsem na sebe hrdý. To proto, že jsem to napsal sakramentsky dobře. A to beze vší skromnosti.

S láskou a hrdostí …

Josef Zaoral (Sw. Prem Kamal)