Potlačení

Civilizovaný člověk je slušný, je zvyklý nasazovat společenskou masku bez ohledu na to, jak se cítí. Většinu stresu a podnětu do sebe „polyká“, vlastní prožitek, který se projeví jako reakce na stres nebo silný podnět také do sebe „polyká“ a tím vytváří virovou strukturu – strukturu potlačení.

Virová struktura je struktura potlačení.

Na člověka působí stres nebo silný podnět. Tento silný podnět vyvolá náš vztek nebo hněv, strach nebo libovolnou emoci. Kdyby člověk emoci vyjádřil, situaci vyřešil a ukončil nějakým jednáním, vyhnul by se potlačení. Místo toho člověk potlačí stresovou situaci a v zárodku vyjádřenou reaktivní emoci rovněž potlačí a dokonce často přeprogramuje do pozitivního programu. Jinými slovy si hraje na to, že to je správné, pozitivní, že se cítíme dobře, což vytváří určitý povrchní plášť této virové struktury. Pozitivní program chrání potlačení.

Pozitivní program chrání potlačení

Paradox pozitivních programů
Když je člověk v podvědomí čistý, pozitivních programů netřeba.
Když je člověk potlačený, tak pozitivní program mu ublíží, neboť potlačení více schová.

Dva příklady potlačení
a) Mladé děvče je znásilněno, během agrese schová své city a po akci si hraje na to, že se nic nestalo.
b) Otec často bije matku, dítě se nejdříve schovává do skříně a později si z dětství nic nepamatuje.

Chraňme se pozitivních programů.

Pozitivní program je cesta k falši

Pozitivní jednání popírá sebe samo. Místo pozitivního jednání je třeba budovat spontánní jednání. Spontánní jednání je mnohem zdravější.
Pozitivní jednání je vlastně nesmysl sám o sobě. Je to falešná hra se sebou samým. Potlačený člověk dělí životní situace na pozitivní a negativní. Negativní schová, tváří se, že neexistují, pozitivní vnímá jako jediné reálné.
Vlastně se jedná o situace přijaté a nepřijaté, líbivé či nelíbivé. Líbivé a přijaté situace jsou sice motivující, ale pro osobní růst nezajímavé. Nejzajímavější jsou situace nepřijaté a nelíbivé. Ty mají největší informační hodnotu, ty mohou člověku nejvíce dát. Ty může člověk přijmout a vyjádřit. Tím roste. Potlačený člověk má tendenci tyto situace v sobě schovat a tím se ještě více potlačit. Potlačený člověk není spontánní, neumí spontánně vyjadřovat co cítí, neumí spontánně reagovat. A protože to neumí, nenachází jinou cestu, než nepřijaté situace schovat, pojmenovat jako negativní, tvářit se, že neexistují, prostě se jim vyhnout.

Potlačený člověk je snadno manipulovatelný

Přehlídka pěti falešných výroků
a) Konej dobro, nekonej zlo.
b) Buď hodný, nebuď zlý.
c) Věř a bude ti dáno.
d) Mluv pravdu, chraň pravdu, konej pravdu.
e) Víra hory přenáší.

Neadekvátní reakce

Poznáme vliv podvědomí, poznáme vliv potlačení při projevu neadekvátní reakce. Položíme člověku nevinnou otázku a dostaneme vynadáno. Cítíme, že odpověď vůbec nesouvisí s naší otázkou. Cítíme, že v podtextu je únava, strach, stres. Třeba dotyčný odpovídá po tisícáté na podobnou otázku nebo je prostě unaven.
Potlačení se zvlášť projeví tam, kdy víme, že dotyčný je odpočatý a přesto neadekvátně reaguje. Důvodem může být, že to jsme my, kdo ho stresujeme, že nezvládá přijmout otázku od nás. Nezvládá naši osobnost, naši energii.
V některých reakcích cítíme, že do našeho mezilidského vztahu vstoupil někdo jiný nebo něco jiného. Můžeme vzájemnou interakcí, vzájemným působením na sebe vyvolat vztah potlačovaného člověka ke svým rodičům, vztah potlačovaného k sobě samému, vztah ke svým strachům, vztah k existenčním problémům.
Formálně spolu hovoří dva přátelé, ale v podtextu se objeví vztah potlačovaného ke své matce. Partneři začínají prožívat hezké chvíle, ale prožitkem se najednou objeví strach, vyvolaný potlačenou situací z dětství.

Jak poznáme potlačeného člověka?

a) Nevíme co cítí, on sám neví co cítí
b) Jeho úsměv je hraný, jeho city jsou hrané, jeho výrazy jsou hrané
c) Cituje různé poučky a vyčtené vědomosti a klade na ně důraz
d) Jeho tělo je strnulé, pohyby spíše mechanické
e) Často se opakuje

Civilizovaný člověk je často potlačený. Jsou potlačeny jeho opravdové potřeby a nahrazeny cizími potřebami. Potlačený člověk má tendenci být kolečkem v soukolí, aniž by se pro to vědomě rozhodl a aniž by si představil jinou variantu. Nechce vynikat, chce být v normě a tou normou je vágní norma daná zvykem, daná širokým plebiscitem. Oblíbenou větou je: Co by na to řekli lidé, sousedé, nadřízení?
O potlačeném člověku nemůžeme nic konkrétního říci, nevíme, jaké má názory, jeho názory vyhovují normám. Nevíme, jaký je, on je prostě schovaný, nijaký, není vyvinutý, není realizovaný.

Potlačení je nijakost