Moje milá Kačenko,

Až
se narodíš, chtěla bych ti předat tato slova, tyto obrazy, aby sis je
nesla v sobě na tvé pouti životem. Je to mapa mého života a až budeš
tvořit tu svou, možná zjistíš, že máme kus cesty společný. Pochopila
jsem, že je důležité, když se mi otevře nějaká myšlenka či poznání. Ale
podstata takového poznání se vyjeví, až když ji sama prožiji. Nehledej
pravdu v knihách, chtěj ji zakusit a sama pro sebe ji objevit. Chtěla
bych ti předat touhu, kterou mám, touhu ochutnávat život, jeho esenci.
Proniknout ke kořenům bytí.

Buď silná. Ne tvrdá a neoblomná jako muž, ale vytrvalá jako voda... když zachytíš
svůj sen, který tě volá a naplňuje tvé tělo sladkostí, když na něj
pomyslíš, jdi za ním a nerozhlížej se kolem. Vykroč odhodlaně a s
důvěrou jdi, jdi. Kráčej měkce, ale rozhodně. Jen ty víš, co je správné.
Můžeš žádat o radu, o vysvětlení, můžeš poslouchat cizí příběhy, ale
tohle je tvůj příběh, sama jej tvoříš.

Jednou jsem se ocitla uprostřed našeho rodu.
Byla jsem stará žena, velmi stará. Před sebou jsem viděla ty, které
jsou mým pokračováním. Za sebou jsem cítila staré ženy, velký rod žen a
velikou sílu... klidnou, jistou, je to zastavení času, je to teď a včera
a zítra. Je to hluboké a tiché VÍM. Je to Bohyně Matka. Necti ji. Jdi
za tím, co miluješ a ona se ti vyjeví. Poznej ji. A pak pocítíš, že tvá
duše touží po tom, ctít Ji, splynout s Ní, žít Ji.

Jsme tady pro naprosto reálné, totální propojení se životem,
s našimi problémy, starostmi, cíli a posláními, se vztahy... Toto
smetiště, tento poklad i odpad je naše duchovnost a to znamená náš
život, ten nejživější, nejreálnější a nejpravdivější.

Moje milovaná Kačenko, až se narodíš, věz, že jsem s tebou, byla jsem a budu navěky, jsme jedno s nekonečně dlouhou linií Žen.

Toto je moje tělo
Nedělala
bych to, kdybych nebyla připravená a vůbec o tom nepřemýšlím. Jsem
tady, na místě, kde je nahota tolerovaná, ačkoli se na ni někteří dívají
skrz prsty. Ale já si ji užívám, hýčkám své tělo šťastná ve své
přirozenosti jako malá holčička a zároveň pozoruji těla ostatních,
nádherná díla přírody. A pak to přijde. Malý pohlavek. Nepřijetí.
Nesouhlas. Společenský odsudek. Něco ve mně cítí náhlý stud, který ale
velmi rychle střídá lítost. Lítost nad nepochopením, snad nad sebou sama
- že nejsem přijímána. Ale potom se v mém nitru otevírá úplně nový
prostor, nová dimenze sebepřijetí a hrdosti. Myslete si, co chcete.
Tohle jsem já. Žena. A toto je moje tělo.

Strach
Nemůžu
se rozhodnout, stojím na místě. Bojím se, že můj cíl je nesprávný, že
když půjdu za ním, sejdu z cesty a uslyším Měla jsi, Proč jsi, Nesmíš,
Jak si to představuješ, a spousty výčitek a popela na moji hlavu. K tomu
obrovské pochybnosti. Strach, že nevidím před sebe. Nemůžu dopředu.
Nemůžu ani zpět. Jsem paralyzovaná. Propadám se čím dál hloub, do místa,
kde už samým strachem nejde ani přemýšlet. Ráno se probudím podivně
klidná. Že nemůžu? Tak tedy neudělám.

Přijímat
Nádech...
hladím jí bedra a držím za ruce... vím, že má bolesti. Pomalu se zvedá
ze země a mění pozici rukou... ztrácí rovnováhu, přistupuji k ní zezadu a
pevně ji objímám... energie stoupá, ještě chvilku vydrž, ještě to
prodluž, můžeš, můžeš... a už to musí přijít, už to přichází. Výkřik z
hloubi duše. Hráz se protrhla... život proudí ven a s ním moře slz. A my
jen pozorujeme, v objetí beze slov, propojeny dechem a slzami, které
jsou tolik léčivé a pravdivé... ano, ano, ano. Ano bez hodnocení, bez
předsudků, bez masek. Co je, ať je. Přijmeme to všechno s láskou. To je
totiž náš úkol a naše požehnání.

Pro něco jsem se
rozhodla. Já sama. Stálo mě to kus života, výčitky, obviňování sebe i
druhých, stálo mě to část mé identity. Snažila jsem se, chtěla jsem jim
to dokázat, že to zvládnu, že dokončím rozdělanou práci, že neuteču,
obhájit se, ospravedlnit se, mít v jejich očích hodnotu. Ne. Nebude to,
nechci to, je to jinak. Velké hnutí ve mně. Velký smutek. Stojím s
rukama nataženýma před sebou - tohle mám. Přijmi, nebo nepřijmi. Horké
slzy zaplavují moje nitro, jiné slzy to nemohly být než tyhle, jsou
stvořené pro tuto chvíli. Posun. Nevím kam, nehodnotím. Jen pohyb. Vstup
na nové území. Ať přijmeš, nebo ne, jedno je jisté: já přijímám.

Bohyně v nás
Město,
všední den zdánlivě stejný jako ten předchozí a ten zítřejší. Sleduji
synchronizovaný provoz, orchestr naší civilizace a lidi - postavičky
jako noty na partituře. Sleduji a usměji se sama k sobě, když si
uvědomím, že má mysl už nehodnotí. Vtom spatřím proti sobě ženu; ženu,
kterou bych před několika měsíci bez váhání zařadila do škatulky a
opatřila cedulkou s několika charakteristikami. Už už se uchyluji ke
starým návykům, ale pak se něco stane. Vidím tuto ženu, jak vede své
ruce sepjaté v modlitbě, jak se zvedá v životodárném nádechu, jak se
hrdě narovnává a vnitřně rozechvívá... Bože, tohle je ono... Náhlé
prozření a uvědomění: Bohyně je živá v každé z nás.

Modlitba
Šumění
potůčku, tisíc příběhů vody, vody tak vytrvalé, vody, která léčí už jen
svou existencí... Něco uvnitř se hýbe... usedám do asány. Hluboký
vzdech... spočinutí... začínám prodýchávat pozici a vnímám chladnou
hlínu, jsem tady, dcera a učednice, tělo na tělo, ústa na ústa, můj dech
plyne s jejím, cítím její tep... potom narovnávám záda a prosím mohutný
strom o podporu, opřu se o něj... ještě cítím své kořeny a zároveň
putuji nahoru k větvím rozprostřeným na obloze a děkuji s vděčností a
pokorou stvořiteli, je to nádherné propojení, vroucí modlitba, ano,
tohle je ta pravá modlitba, otevřená, soustředěná, intimní a se slzami v
očích... energie proudí celým mým tělem a meditace ještě doznívá...
dotkla jsem se jemně a hluboce svojí podstaty... pocítila jsem, že mým
modlitbám skutečně je pozorně a hluboce nasloucháno... a vím, že budou
vyslyšeny. Děkuji za tyto nádherné chvíle. Ať mi tyto okamžiky vstupují
každý den do života, ať prodchnou celé moje bytí. Děkuji.

El culto a la vida, si de verdad es profundo y total, es también culto a la muerte. Ambas son inseparables.
Octavio Paz