Datum 25.2.2009 0:00:00 | Rubrika:
| Vzývá se ženství, „Velká matka“, „bohyně“ – jedním slovem – ideál, ale
konkrétní žena, matka, která se místo toho, aby byla zaměstnaná a
výchovu dětí přenechala někomu jinému, se o své děti sama stará a je
pouze „ženou v domácnosti“, je v nejlepším případě soucitně vysmívána a
dost často tajně opovrhována.
zde je pokračování, druhá část ukázky z knihy Wilfried Nelles - Amorův šíp
Luděk
Pravé ženy
-----------
Pro ženy platí to samé. Mnohé ženy dnes odvozují své sebevědomí z boje
proti mužskému pohlaví nebo ze své schopnosti prosadit se v mužských
oborech. Jedná se o umělé sebevědomí, nemá žádnou vnitřní sílu, je
vnitřně prázdné. To platí zejména tehdy, jestliže je to provázeno
devalvací ženskosti, v té podobě, jakou ji prožívala a reprezentovala matka.
V moderním vnějším ztvárnění ženskosti existuje pozoruhodný rozpor:
Vzývá se ženství, „Velká matka“, „bohyně“ – jedním slovem – ideál, ale
konkrétní žena, matka, která se místo toho, aby byla zaměstnaná a
výchovu dětí přenechala někomu jinému, se o své děti sama stará a je
pouze „ženou v domácnosti“, je v nejlepším případě soucitně vysmívána a
dost často tajně opovrhována.
To samé platí o vlastní matce z masa a kostí. Snášíme ji, případně se
soucítí s jejím politováníhodným osudem ženy, ale nepřijímá se. Moderní
žena se cítí být lepší ženou, převyšující svou matku – a tím se odřezává
od své ženskosti.
To vyjde na světlo, když se dcera dívá matce do očí a říká jí: „Maminko,
jsem lepší než ty.“ Může se to udělat jako vnitřní proces v rámci
imaginace nebo v rámci konstelace, kdy se žena dívá do očí zástupkyně
představující její matku.
Nikdo nevydrží dívat se matce do očí a vyslovit tuto větu: „Jsem lepší“.
Je úplně jasné, že není reálná, a že dceru odděluje od matky.Místo, aby
dcera díky tomuto požadavku byla silnější, zůstává trucovitým dítětem.
Žena dosáhne své ženské síly, až když se skloní před matčinou převahou a
pokloní se jí. Nepotřebuje pak již bojovat za ostatní ženy a jejich
práva, všechno jsou to totiž boje o matku a pro ni. Kdo matku přijme,
nemá už takový nesmysl zapotřebí.
Pravá, silná žena je žena, která přijímá sebe samu a svou ženskost. Ne
jako něco zvláštního, jako něco, na co by měla být hrdá- tedy jako by se
jednalo o něco lepšího, než být mužem. Jednoduše je s tím srozuměná.
Srozumění s vlastním ženstvím vzniká a sílí do té míry, do jaké žena
akceptuje svou matku, takovou jaká je. Vše ženské přichází
prostřednictvím matky, nelze ji nikterak obejít.
Nejedná se při tom o to, aby žena odpovídala nějakému určitému obrazu.
Tyhle obrazy se stále mění. Všechny vzory (před – obrazy) vzdalují
člověka od sebe sama.
Také matka nebo babička nemají jako vzory posilující účinek, ani ony,
jestliže si z nich žena udělá vzor nebo se je snaží dostihnout, jí
nedovolí, aby se dostala sama k sobě. Každá žena ale dostala svou
ženskost prostřednictvím svých ženských předků, zejména prostřednictvím
matky a je s nimi se všemi spojená svým osudem. Tím, že je akceptuje
takové, jaké jsou, tím, že přijme jejich zkušenosti, jejich životy a
osudy takové, jaké byly, přijímá sebe sama jako ženu.
Matčinu chlapci odpovídá tatínkova holčička. Nejkrásnější,
nejpřitažlivější, nejsvůdnější ženy jsou tatínkovy holčičky. Ony se
totiž již velmi brzy naučily, jak si otce omotat kolem prstu. Také muž
může v dceři s menším rizikem milovat to, co je ženské, než v dospělé
ženě. Může to být zcela nevinné a neškodné (a také tomu tak ve většině
případů je), ale může to vést až k incestu. Sexuálně zneužívané dcery
jsou většinou tatínkovy holčičky a v dospělosti zůstávají v roli oběti
nebo svůdkyně.
Otec se od dcery většinou odtáhne, začne-li vnímat ve vztahu otec –dcera
erotické prvky. To má ale na mnohé dcery stejný vliv jako uskutečněný
incest: Touží tajně po místě po otcově boku, cítí se být od něj
odmítnuta a zlobí se na něj (což neznamená, že by jednoznačně chtěla mít
s otcem sexuální kontakt – toho si v dětském věku není vědoma; právě
proto nechápe otcovu reakci, cítí se odmítnuta a o to více po něm touží).
Co se týče schopnosti navazovat partnerské vztahy, má zvláštní postavení
u otce podobné následky jako u matčiných chlapců: zůstávají věčnými
milenkami. Taková žena je pro muže zpočátku atraktivní,dobře umí hrát
hru, není si však jistá svou ženskostí. Potřebuje potvrzení muže, že je
ženou – některé stále znovu, zřejmě prostřednictvím mnoha mužů. Je to
jako závislost na droze, která nikdy nedojde naplnění, neboť žádný muž
nemůže ženě dát takovou jistotu. Ta přijde, až když se žena obrátí ke
své matce.
|
|