Ještě čtete? Super! Přežili jste tedy jak podezřelý nadpis tak trochu patosu. Mohli byste tedy ve zdraví přežít i zbytek mého divokého filosofování.

"No tak pokrok zastavíme. Ha ha!" Z jeho hlasu bylo slyšet ironii a i maličko posměchu někoho, kdo si je vědom náhle získané převahy v diskusi. Na další argument jsem se už nezmohl. V debatě o našem panu presidentovi a ekologii jsem byl mým kolegou s kanceláře pro tu chvíli vyřízený. A vyřízený jsem opravdu byl. Sám totiž nevěřím, že radikalismus, přísné zákony, zákazy a regulace samy o sobě něco skutečného zmohou. Mé vzpomínky na poslední direktivní ráj skončivší před dvaceti lety – nevybledly. A pokrok přeci nezastavíte – bez použití hrubého násilí. Nebo snad ano? Stejně je to zvláštní. Ač nadáni gigantickými znalostmi a vědomím, téměř vůbec nejsme s to ovlivnit, co jako celek vytváříme. Obvykle se omezíme na smutné konstatování, že tak to prostě je, nebo, že takový holt člověk je a tak podobně. Věříte tomu? Já ne. Po dnech a týdnech prožitých tantrických zkušeností, po přečtení hromady knih, po letech pozorování světa kolem sebe, neumím už věřit tomu, že jsme jen oběťmi různých "neviditelných rukou". Ať už proslavené "Neviditelné ruky trhu" nebo "neviditelné ruky evoluce".

Asi každý z nás má v životě potřebu sebevyjádření. Něco svou existencí říct. Představuji si základní energii, která neodvratně směřuje k tvoření a vyjadřování. Tato energie si nevybírá. Jako proud vody, zahradíte-li mu jednu cestu, najde si jinou – třeba i destruktivní.

Asi před čtyřmi roky jsem viděl hodně divný film. Jeho atmosféru si i po čtyřech letech živě vybavuji. Ten film vyprávěl o malém matriarchálním nárůdku, kde je sexualita brána jako nejkrásnější dar od "boha", "existence". (Z čínsko anglických titulků a původního jazyka onoho národa se nedalo zjistit, jak tomu přesně říkají.) Film, jakož i dost článků, které se k tomu dají na internetu najít, popisují zajímavý, propracovaný sociální systém, který není založený na párech. Ač všechny ženy i muži mají celoživotní svobodu v prožívání své sexuality, vytvořila se "přirozená rovnováha" ve "velkých rodinách". (Velká rodina – tak asi pět mužů a pět žen, kteří v sobě navzájem nalezli zalíbení plus kupa dětí kolem. – Poněkud zjednodušený výklad.)

"Má to mnoho výhod", říká jedna z protagonistek dokumentu, "třeba už jen při péči o domácnost, o děti, o obživu. Vždy někdo chce a může přiložit ruku k dílu, kde je potřeba." "Když nás čínská revoluce přinutila žít v malé rodině, tlak byl nesnesitelný. Bylo toho na dva prostě moc." "Vrátili jsme se k našemu tradičnímu způsobu života, hned jak nám to poměry umožnily."

Podle ticha v sále, a podle toho, jak tiše jsme se všichni po projekci rozešli, soudím, že omráčený jsem nebyl pouze já.

Všechny detaily už jsem za ta léta zapomněl, ale:
Vnitřní mír vyzařující z těch lidí, přes nuzné podmínky vysokohorského prostředí, ve kterém přebývají, byl ohromující.
Neměli potřebu vytvářet nějakou zvláštní technologii, šlo o to, udržovat dům a udržet se naživu. Především prací na poli.
Hlavní centrum jejich pozornosti bylo někde jinde. Neměli velkou potřebu "znásilňovat planetu".
Jakoby jejich základní energie směřující k sebevyjádření nešla primárně do hmoty a okolního světa, zůstávala mnohem více uvnitř a v jemnohmotném světě.

Jsem-li šťastný, vnitřně svobodný v tom, co budu a nebudu prožívat, má energie směřující k seberealizaci se rovnoměrně rozlévá mým vnitřním i vnějším světem. Co když ale trpím pocity viny, vlastní nedokonalostí, stydím se za své mindráky a sny – stávám se ve svém vlastním vnitřním světě vyhnancem - vnitřní cesta je zahrazena – má touha po seberealizaci musí ven. Začínám budovat vnější dílo. Stavby, doly, přehrady, továrny, železnice, počítače.

Pokud jde o mě – já mám vcelku jasno.
a/ Existuje příčinná souvislost mezi nástupem tvrdých křesťanských morálních imperativů a náhlou proměnou světa v posledních dvou tisících letech. Aniž bych to nějak hodnotil, konec konců, tohle píšu na počítači a je mi teplo, přestože venku zuří vichr, déšť.
b/ Člověk jakmile se narodí do moderního světa, je podroben dost drastické proceduře, která má za cíl mu jasně vysvětlit, že vnitřní svět neexistuje, a pokud existuje, tak to jsou jen takové hloupé sny, které nestojí za to, aby s nimi člověk třetího tisíciletí ztrácel čas.
c/ Jedním z hlavních nástrojů tohoto znásilnění je potlačení schopnosti člověka prožívat svobodně a nevinně vlastní intimitu.
d/ V tomto stavu znásilnění a otupělosti je člověk systematicky udržován, mnoha způsoby. Mimo jiné i nesvobodným a vlastnickým pojetím vztahu mezi mužem a ženou. Jasně říkám, že touhle větou nijak nehoruji pro nevázanou promiskuitu. Nemám-li žádné hranice, vznikne smutná bezbřehost, jsou-li hranice příliš úzké, nemohu se hýbat. Určitě existuje mnoho tvořivých a laskavých přístupů k intimitě, o nichž zatím nemám ani páru. Ale chce to odvahu. Jako vše nové.
e/ Člověk, který odvalil ze svého vědomí balvan potlačené intimity a obnovil tak kontakt se svými vnitřními zdroji, nemá zdaleka tak velikou potřebu realizovat se pouze v hmotě. Takový člověk je pro naši planetu mnohem menší zátěží, ba co dím, může být, se svou nově nabytou něhou, snad i požehnáním.
f/ Pokrok určitě nelze zastavit. To také nikdo nechce. Jeho směr, rychlost a vývoj, však určitě nejsou zcela nezávislé na jiných věcech, které se tu dějí. Nikoho k ničemu nenabádám – jen se dívám.

Svět určitě já nezměním. Se svým životem a přístupem k němu bych ale něco udělat mohl. Mohl bych to aspoň zkusit.

Pokud jsi to dočetl(a) až do konce, tak dík.

Mojo Yl