INDIE, INDIE, INDIE, INDIE, INDIE

Datum 31.1.2008 0:00:00 | Rubrika: 

Už několik tisíc let se rok co rok opakuje zázračná proměna. Ospalé městečko Puškár, ztracené v pouštích indického Rádžasthánu, se vždycky v čase podzimního úplňku na několik dnů promění v ............................

Z letiště se letos na podzim octneme přímo uprostřed náboženského, obchodního a kulturního dění. Troufám si říci, že to bude pro neotřelého Evropana doslova šok.

Požádala jsem svého přítele Ivana Brezinu o autorizaci jeho článku o Puskaru. Jak jej vidí můj přítel cestovatel a publicista :

Jinak Puskar bude naše první zastávka na pouti po Rajastanu NA PODZIM 2008.

KDYŽ SE STRHNE MELA, IVAN BREZINA

Už několik tisíc let se rok co rok opakuje zázračná proměna. Ospalé městečko Puškár, ztracené v pouštích indického Rádžasthánu, se vždycky v čase podzimního úplňku na několik dnů promění v největší velbloudí stáj na světě.

FotoManvár párkrát zabafal z hliněné dýmky a dolil mi čaj. Seděli jsme u ohníčku uprostřed písečných dun a já právě v duchu dával za pravdu spisovateli Petru Šabachovi. "Je to tak, hovno fakticky hoří!" říkal jsem si s pohledem upřeným do romanticky tančících plamenů. Řečeno vědeckým jazykem, exkrement jednohrbého rádžasthánského velblouda (Camelus dromedarius) plane jasným, nečadivým plamenem a vydává přitom žár srovnatelný s poctivými ostravskými briketami.

Manvárova žena Dípa obejde každé ráno třicetihlavé stádo velbloudů a ošatka na její hlavě se zaplní koblížky připomínajícími hnědé tenisové míčky. Horké indické slunce je během pár hodin promění v plně ekologické topivo, které navečer ohřeje kotel čaje s mlékem a čerstvým zázvorem. Dva poutníci ze vzdálených Čech, kteří jdou náhodou kolem, za něj velbloudářům symbolicky zaplatí několika cigaretami. Pak usednou na deku z velbloudí srsti a fascinovaně pozorují obrovskou zářící kouli, která se právě vyhoupla nad obzor. Magická záře úplňku soupeří se stovkami ohníčků živených sušeným velbloudím trusem, jejichž světélka pářou indickou noc. Odněkud zdáli se tmou nese tlumený zvuk bubínků. Na písečných dunách na okraji Puškáru už týden táboří stovky tisíc lidí.

 

FotoSÍLA LOTOSOVÉHO KVĚTU

 

Když podle legendy bůh Brahma stvořil svět, nasedl na labuť a rozletěl se napříč nebeskou bání, aby si vybral místo, kde se usadí. Šiva mu poradil hodit dolů lotosový květ. Na místě jeho dopadu vytrysklo uprostřed indické pouště Thár nádherné jezero. Lidé kolem něj později vystavěli Puškár, Brahmovo město. Od rušné rádžasthánské metropole Adžmeru jej dělí hřeben Hadích hor. Když je přecpaným autobusem přejedete, ocitnete se ve světě zvláštního klidu. Ticho jednoho z nejposvátnějších indických míst ruší jen neustálé mumlání modliteb a posvátné zpěvy, zaznívající z oken některého ze čtyř set puškárských chrámů. Takhle to tu aspoň vypadá tři sta šedesát dnů v roce.

Když jsem loni do Puškáru přijel po pěti letech podruhé, nepoznal jsem ho. Ospalý klid byl ten tam. O podzimním svátku Kartika Purnima, známějším jako puškárská Mela, se totiž tohle indické městečko na pár dnů změní v hektický kotel pulsujícího života. "Mela" (v jazyce hindí "svátek" nebo "trh") je i pro našince docela srozumitelný výraz, přesně popisující bizarní skrumáž lidí a zvířat, kterou tu spatříte. Bůh Brahma prý kdysi stanovil, že každý, kdo se v puškárském jezeře vykoupe, bude zbaven hříchů, přestane se převtělovat a přijde rovnou do nebe. Na indických bozích je ale sympatické to, že jsou lidští a omylní. Brahma to prostě nedomyslel. Jak se totiž davy lidí nořily do zázračných vod, začala v nebi vznikat pěkná tlačenice. Ostatní bohové se přelidnění své říše zalekli a donutili Brahmu omezit kouzelnou moc jezera jen na listopadový úplněk. V ten den se údajně zrodila první Mela, kterou Indové podle historických záznamů slaví už nejmíň dva tisíce let.

 

FotoUŽ MÁTE PRŮKAZ?

 

Jak už to ale bývá, sotva se někde ze vznešených náboženských pohnutek sejde pár lidí, hned se toho chytnou kšefťáci. Kdo by odolal pokušení očistit se posvátnou koupelí, dosáhnout nirvány, a ještě přitom výhodně nakoupit třeba pár hrnců nebo novou košili? Puškárská Mela, to jsou vlastně svátky dva, které od sebe nelze oddělit. První svátek oslavuje Brahmu, Pána stvoření, druhý je největším velbloudím a dobytčím trhem na světě. Můžete tu koupit nebo prodat padesát tisíc korábů pouště a nepočítaně ovcí, mezků a krav. Na jednom jediném místě Rádžasthánu potkáte zástupy obchodníků, mystiků, komediantů, zevlounů, krotitelů hadů, kočovných léčitelů, honáků krav, příslušníků pouštních kmenů... Každý podzim se v Puškáru shlukne snad celá severozápadní Indie. Lidé přijíždějí na velbloudech, na koních, na traktorech, jako přezrálé barevné hrozny visí na bocích přeplněných autobusů a náklaďáků.

V magickém čase Mely se Puškár stává magnetem, jehož síla přitahuje do Indie davy zvědavců z celého světa. Mezi stády velbloudů se prodírají foťáky ověšení japonští turisté, marihuanou sjetí francouzští hipíci, halekající němečtí penzisté a hektické televizní štáby z Ameriky. Stovky cestovních kanceláří mají žně, ceny hotelů na pár dnů vylétnou na desetinásobek. Globální panika vyvolaná vousatými islámskými teroristy ale loni na podzim Brahmovo město od cizinců dokonale vyčistila. Logika turistického myšlení je neúprosná: v Asii přece zuří americká válka s al-Kajdou! Co na tom, že v indickém Puškáru nevybuchuje nic jiného než občasné petardy výrostků slavících svátek Stvořitele?

Jedno nebezpečí na vás ale v Brahmově městě přece jen číhá. Na podvečerní procházce Puškárem vás na koupacích ghátech odchytne důstojný hinduistický kněz. "Právě teď je nejlepší čas k pudže, obětní bohoslužbě, pane," přemlouvá vás. "Jedině dnes mohou být Stvořitel a stvoření sjednoceni!" Proč ne? V očekávání exotického zážitku po něm pečlivě zopakujete modlitby, zapálíte vonné tyčinky a na hladinu posvátného jezera vypustíte misku s hořící svíčkou. "Kolik peněz věnuješ našemu chrámu?" zeptá se ten dobrý muž nakonec. "Většina cizinců dává tak pět set dolarů..." Protočí se vám panenky a vypukne nekonečné smlouvání. Pokud nejste dostatečně odolní vůči psychickému nátlaku, vytáhne z vás bráhman částku, za kterou byste si mohli za městem koupit snad celé stádo velbloudů. Na oplátku vám na zápěstí uváže červenou šňůrku, kterou turistické průvodce překřtily na "puškárský průkaz". Zástupy číhajících bráhmanů podle ní totiž poznají, že už jste byli oškubáni, a nechají vás na pokoji. Vězte však, že jste ještě nedopadli nejhůř. Indičtí panovníci, kteří se kdysi přijížděli do Puškáru poklonit Brahmovi, museli podle dávného zvyku věnovat zdejším chrámům tolik zlata, kolik sami vážili.

 

FotoPARÁDNÍKOVA MUKA

 

"Přistupte blíže!" křičí do plechové trouby Dípak, nejstarší syn provazolezce Sandžaje. Rozvětvená komediantská rodina z města Džajpuru putuje od slavnosti k slavnosti a předvádí indickým vesničanům své dech beroucí kousky. Mezi dvěma velkými dřevěnými stožáry natáhli lano, na kterém teď Sandžaj vysoko nad hlavami užaslého davu žongluje s několika hořícími pochodněmi. Dobrovolník z publika se může na jeho zádech nechat přenést z jednoho stožáru na druhý. "Kdo najde odvahu to zkusit?!" řve Dípak do primitivního megafonu. Chvíli váhám, pak si ale na exotický zážitek raději nechám zajít chuť. Co by asi mému případnému pádu z patnácti metrů řekla Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, vylučující ze smluvního plnění "nebezpečné aktivity"? Dípak se zatím mezi diváky prodírá s hrnečkem plným cinkajících mincí. Hodím mu pět rupií a s mrazením v zádech chvíli sleduji domorodého parádníka. Jedovatě zelený turban a respekt budící oficírské kníry, které jsou neodmyslitelnou součástí zevnějšku každého rádžasthánského muže, mu zřejmě nestačí. Chce něco extra. Od potulného indického zubaře si proto nechává vydláždit ústa zlatem. Dřepí na dece, kterou si zubař rozložil přímo na ulici, a snaží se vypadat statečně. Moc mu to ale nejde, křiví hubu a tlumeně vzdychá. Být v parádníkově kůži, řval bych bolestí. Zubařův příšerně skřípějící ruční nebozez totiž do jeho horních řezáků vyvrtává hluboké díry, do nichž felčar láduje kousky zlatého drátku a kladívkem jej rozklepe do plochy. Krása prostě něco stojí. U sousedního stánku transmutují dva osmahlí kováři použité konzervy ve velbloudí zvonce. První šlape měchy žhavící primitivní topeniště. Druhý přidržuje nad řeřavými uhlíky kusy plechu, a když se rozpálí do běla, buší do nich obrovským perlíkem. Necháme se unášet dál lidskou ře kou a míjíme prodavače dřevěných panenek, pražiče buráků a stařenu, která nabízí ocelové vidle. "Boty, boty, boty!" ječí chlap u stánku s pantoflemi z velbloudí kůže, zatímco mě tahá za rukáv poloslepý žebrák. Opodál nabízejí dvě ženy vyřezávané rámy. Přivážete je na velbloudí hrb, vystelete dekami a můžete vyrazit na pouštní trek. Co na tom, že tohle primitivní sedlo po pár hodinách jízdy změní váš choulostivý evropský zadek v krvavou tlačenku? Kdo by si kazil Brahmův svátek maličkostmi? Svezte se raději na ruském kole, navštivte módní přehlídku nejnovějších vzorů sárí, kupte si prsteny s falešnými sklíčky, kouzelnou medicínu na hadí uštknutí, cukrovou vatu, karí koření, kazetu s filmovými hity, hře ben na vyčesávání vší a sušené meruňky. Všechno tohle a další statisíce zajímavých věciček dnes odpoledne nabízejí uličky stanového města, které na okraji Puškáru vyrůstá každý listopadový úplněk.

 

FotoPOZOR NA HENU

 

Z výšky chrámové hory Savitrí, kam kdysi podle pověsti utekla zhrzená manželka nevěrného boha Brahmy, připomíná Puškár modrobílou perlu, pohozenou v hnědém písku pouště. Od posvátného jezera se sem táhne dlouhý barevný had lidí, kteří se přijeli očistit. Když vykonají předepsané rituály, odejdou se pobavit na závody mladých velbloudů. Religionista Mircea Eliade by měl radost: sakrální a profánní na puškárské Mele splývá v neoddělitelnou směsici. Dolů slézám až těsně před západem slunce. Desetitisíce mladých velbloudů dnes změnily majitele, kočovnické rodiny si vydělaly na dalších pár měsíců skromného živobytí. Od stovek ohníčků se nese vůně čočkové polévky dhál s malými, příšerně pálivými papričkami, kterou rádžasthánské ženy svým dětem polévají vařenou rýži. Stařík v rudém turbanu tiskne k uchu tranzistorové rádio. "Můj nejlepší příteli!" vrhá se ke mně Líla, oblečená v černém sárí pošitém blyštivými sklíčky. Dnes ráno tančila za zvuků bubínku, píšťaly a harmonia jen pro mně. Aspoň mi to tvrdila. Co na tom, že jejím neskutečným tanečním figurám přihlížely další dvě tři stovky Indů? Běloch s foťákem, kterého je třeba pořádně pumpnout o peníze, jsem byl v davu jen já. Teď mi Líla ukazuje malý sáček s henou, hnědou rostlinnou pastou, kterou si indické ženy zdobí dlaně. Obě ruce prý mi pomaluje na počkání a jen za sto rupií! Kamarád Vláďa, který se k exotické proceduře nakonec nechává zlákat, netuší, že nádherné rádžasthánské obrazce nejdou umýt. Líliny etnické malůvky zmizí z jeho dlaní až za několik týdnů. Podobné ornamenty jako Vláďo vy ruce zdobí i boky tisíců velbloudů, jejichž řev se odráží od písečných dun. Ty obrázky jsou něco jako státní poznávací značky aut - zasvěcenec z nich vyčte vesnici původu zvířete. Zítra ráno úplněk končí a s ním iBrahmův svátek. A že jsem zapomněl prozradit to nejpodstatnější? Tak tedy: pokud ovládáte umění smlouvat, pořídíte na puškárské Mele mladého velblouda v přepočtu asi za osm tisíc korun. Zadarmo k němu dostanete gorband, jakýsi obrovský velbloudí náhrdelník, vykládaný blyštivými sklíčky.





Tento článek pochází ze serveru Sugama.cz
http://www.sugama2.cz/s

URL tohoto článku je:
http://www.sugama2.cz/s/article.php?storyid=526