Dění ve společnosti se pohybuje v cyklech. Pokud není válka nebo katastrofa, která všechno zabrzdí nebo zpomalí, tak společnost jako celek tenduje ve vlnách k různým celostním jevům.

Jednou je více materiální, jednou je více spirituální, někdy je konzervativní, jindy je liberální. Tento efekt ovlivňuje jednotlivce, jejich osudy.

Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let byl globálně ve znamení ortodoxního náboženského nebo ideologického pnuti. V této době se startoval extrémní islámský radikalismus, v návaznosti na něj proběhla iránská revoluce, v osmdesátých letech se učili v Avganistanu a Pakistanu budoucí teroristé Al Kaidy. Ve východním bloku byl stále tuhý marxismus- leninismus a ve Spojených státech amerických bylo vyštváno Oshovo hnutí z Oregonu.

Oshova komuna v Oregonu

Je to zřejmě přirozená hra protikladů, že uprostřed nesnášenlivého Reganovského prostředí (Oregon byl silným volebním obvodem Regana) vrcholilo jedno z duchovně nejsvobodnějších hnutí vůbec.

Poprvé v dějinách lidstva společně pracovalo, meditovalo a sdílelo až deset tisíc lidí všech možných národností, všech kontinentů, různých ras.

A to na základě vlastního vědomého přesvědčení, bez náboženského, ideologického a státotvorného diktátu.

Význam Oshovy mezinárodní komuny v Oregonu nelze spatřovat ani v množství zúčastněných- určitě jsou masovější hnutí, ani tak v délce trvání - trvala pouze několik let , ale především v koncetrovaném vědomí a svobodě.

Oshova komuna v Oregonu nebyla ani největší, ani nejtrvalejší, ale byla nejvědomější a nejsvobodnější.

Považuji projekt Oshovy mezinárodní komuny v Oregonu jako nejzjevnější vrchol celého hnutí vůbec.

Oshovo hnutí se rozpadá

Od doby konce Oregonu to, co je možné nazvat Oshovým hnutím se začalo rozpadat a rozkládat. S Oshovou smrtí zákonitě zanikl vnitřní motor. To co lidi sjednotilo, muselo se svým zánikem lidi zákonitě rozdělit.

Zatímco po smrti Budhy vzniklo několik tisíc směrů buddhismu, nevěřím tomu, že by mohlo vzniknout několik směrů Oshismu. A to z toho prostého důvodu, že Oshovo hnuti nebylo nikdy náboženstvím, a Osho nikdy neusiloval o instituci.

Je přirozené, že člověk se narodí, žije a zemře. Je rovněž přirozené, že totéž se děje duchovním hnutím. Narodí se, žije svým životem a umírá.

Oshovo hnutí umírá. Alespoň pokud si definujeme Oshovo hnutí jako spojené s osobou Bhagawana Rajneeshe. Oshovo hnutí žije ve vzpomínkách přímých Oshových žáků, většinou se na víc než na vzpomínky nevzmohou, na videofilmech, v knihách, na fotografiích.

Oshovo hnutí umírá. Je to přirozené, hlavní aktér zemřel.

Osho jako náboženství

Zemřel li hlavní aktér jsou dvě možnosti. Je možné uctívat mrtvolu, založit náboženství a dalších dva tisíce let si hrát na něco, co vlastně neexistuje.

Je možné vést teologické spory, každý nový papež oshismu vybere jiná Oshova slova, jiné videonahrávky a bude určovat podle své představy, jak se má žít.

Například by mohl přikázat, aby se členové sekty povinně operovali, aby nemohli mít děti.

Mohl by být zákon o tom, že kdo třikrát po sobě ráno neudělá dynamickou meditaci, bude zavřen na týden do Pyramidy.

Protože Osho má proti Kristovi více než pětset svatých knih, byli by specialisté na každou Oshovu bibli. Na 'Cestu bílého oblaku ' nějaký oduchovnělý sanjasin, na "Od sexu k nadvědomí " by měli zajisté horký tip pro hlavního teologa čeští pseudosanjasini, " Oranžová kniha " by byla u každého lůžka v síti Oshovských hotelů po celém světě. Toto množství teologů by bylo záminkou pro vývoj nových pětiset náboženských směrů.

Ten, který by se všechna Oshova slova naučil zpaměti, byl by svatý anebo alespoň svatořečený.

Protože si Osho cíleně protiřečí, každý nový teolog by měl své problémy. Proto by některé knihy byly na indexu, nebo by prostě nevycházely. Některé knihy by byly zpochybněny, Osho by přece něco takového nikdy nemohl říci.

Alespoň jednou za život by každý oshovec přijížděl do Indie, kde by celý měsíc střídavě oblékal vínověčervený a bilý šat a účastnil se všech meditaci.

Pak by si mohl třeba říkat Hadziswami.

Jistě by bylo hodně reformačních rebelů, přišli by novodobí Husové, Kalvínové, jedině Katarzisté by zůstali ve zcela původním Oshově image.

Přišli by nové Bartolomějské noci, tentokráte v podobě vítězné informační technologie, která by zlikvidovala informace o konkurentech.

Jestliže zemře hlavní aktér, může vzniknout náboženství. K tomu jsou potřeba také Oshovy děti, tedy sanjasini.

Oshovy děti, kteří byli vychováváni v rodině, tedy dlouhodobí členové komuny.

Odkud se vzaly Oshovy děti

Vrátíme se zpátky do šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století, kdy se vzedmula vlna generačního protestu. Tehdejší mladí lidé hledají své životní postoje v hippies, rockových skupinách, v komunitách usilující o změněný stav vědomí. Objevuje se znovu zájem o spiritualitu.
V Evropě a Americe jsou znovu překládány zenové knihy, jezdí se do Goa-indického státu, bývalé portugalské kolonie, experimentuje se s drogama. Komunity odmítají individuální majetek a přijímají skupinový sex, prožívají hromadné sexuální exploze.

Je to tisíce osudů. Jsou to příběhy o západní krizi hodnot, nefunkčnosti tradiční rodiny a nedostatku smysluplného cíle.
Mnozí mladí lidé rezignují na své blízké, často nenávidí stát, ve kterém se narodili a který je chce zařadit jako kolečko velkého soukolí nebo cihličku do velké zdi mezi lidmi, jak o tom zpívají Pink Floyd.

Do toho všeho po indických státech pořádá diskurzy neznámý univerzitní profesor, který napříč tématy zasvěceně hovoří o potlačení, spiritualitě, uvolnění sexu, meditaci a který tato témata může opřít o nejvyšší náboženskou zkušenost, o osvícení.

A proto se vydali do Puny, protože Osho jim nabídl absolutně všechno, po čem toužili. Včetně nezávazného pohlavního styku, konaného večer v meditačním sále Budha hall a transcedentální zkušenosti v meditacích a terapeutických skupinách. Všechno bylo mladé, oni byli mladí, Osho byl svěží, všude bylo jaro. A to byla ta pohádková Puna jedna před Oregonem, to byly ty kořeny Oregonské komuny, které vyrostly v takový nezapomenutelný květ.

Kam se poděli oregonští sanjasini ?

Zatímco v Oregonu jim bylo ke třiceti, čtyřiceti, padesáti, dnes jim je k padesáti, šedesáti, sedmdesáti.
Jsou už staří. Někteří po Oshově smrti obloukem hledají svoji rodinu a svou vlast. Někteří putují od centra k centru a nabízejí své lektorské služby, vedou terapie, dělají ošetření. Někteří se vrátili k normálnímu životu a podnikají v příbuzném oboru, prodávají ayervedickou medicínu nebo zakládají podniky s přírodní léčbou, někteří prostě žijí ode dne ke dni, protože mají dost peněz.

Někteří, patrně méně inteligentní, se pokoušejí konzervovat své zážitky s Oshem do podoby nějakého nového náboženství, kde by oni hráli prim a kde by oni měli tu pozornost. Narážejí však na největší překážku a tím je jejich mistr sám, který i posmrtně má nad nimi moc.
Protože Oshovy deprogramy jsou tak delikátní a zasahují i všechny egopotřeby a tak jsou mocné, že každá taková snaha jim samým připadá trochu divná a končí dřív, než začala. Oni sami cítí, že nejsou teologové. Pokud tomu tak není, pak se jedná o lidi, kteří jen k Oshovy nakoukli a nikdy hluboko meditace nedělali.

Osho jako inspirace

Druhou a jedinou možností je Osho jako inspirace. Zdá se, že oregonští sanjasini už nemají co říci, oni však zprostředkovávají svoji zkušenost s Oshem, zvláště terapeutisté a vedoucí meditačních skupin. K tomu je určitě tradiční Oshovo centrum dobré, k tomu je dobrý i Oshuv ashram v Pune. Předávají svoji starou zkušenost, která však byla opravdu něčím zvláštním a která stojí za předání.

Jistý přítel situaci charakterizoval takto. Oni zažili Osha v tele, v tom je jejich výhoda. My jsme ho nezažili a v tom je naše výhoda. Nová doba si žádá nové lidi.
Stále stejně pravdivé heslo. Oregonští sanjasini mají cennou zkušenost, ta je však zároveň limituje a do jisté míry nyní deklasuje. My ji nemáme, jsme o ni ochuzeni, ale o to jsme svobodnější. Inteligentní člověk umí využít výhody a snížit nevýhody každé životní situace.

Opět přijíždějí do tradičních center noví lidé. Někteří jen na dovolenou, někteří jen na tři měsíce za indickým sluncem a pak zpátky domů, někteří absolvuji léčebné programy, rebalancing, panchakarmu, hara averness masaz.
Přijíždějí z Japonska, Izraele, Jižní Afriky, Austrálie, pořád z Německa, ale stále méně a méně. Takhle jsme sem přijeli i my, lidé z východního bloku.

Nová spirituální revoluce

Jsme jiní. S úžasem a někdy se závistí pozorujeme všechny ty filmy ze šedesátých a sedmdesátých let. Posloucháme stejné rockové kapely, od Elvise, přes Beatles až třeba k Deep Purple, Genesis, Yes...
Díváme se na avantgardní filmy, ale přichází to daleko později.
A my žijeme jiný život. Hippies a komuny jsou nám přitažlivé, ale vzdálené, protože my žijeme život v jiné vynucené, komunistické komuně.

Také naše revoluce je jiná. Je to skok do propasti individuality, obchodních vztahů, sebeprosazení, ale také do neznámé svobody.
Něco však máme navíc, máme zkušenosti s komunitním způsobem života, máme zvláštní spirit, možná keltský, možná slovanský, možná je to historická zkušenost malého národa uprostřed dvou obřích vlivů západní a východní kultury.
Umíme improvizovat.

Zaplavuje nás příval léčitelských a duchovních směrů včetně neuvěřitelného množství literatury. Od roku 1990 do roku 1995 vyšlo tolik titulů duchovní a léčebné literatury a tak koncentrované jako v žádné jiné západní zemi. S touto vlnou a naším hladem po něčem novém přichází Osho. Ale je to opět něco za zenitem, je to opět zprostředkovaná zkušenost. Je to něco, čeho se nemůžeme přímo účastnit. Přesto nás to fascinuje a nabíjí.

Potkáváme sanjasiny z Oregonu, jezdíme do Oshových center doma i v zahraničí, čteme Oshovy knihy. Nyní jsme my mladí a dychtiví, při tom to není jenom otázka věku. Proto u nás, v Rusku, v dalších zemích se zdvíhá vlna jiného hnutí.

Hnutí inspirovaného Oshem.
U nás, v Rusku, ale také v Itálii, která byla vždycky trochu komunistická, také v Izraeli, který je komunitní ve své podstatě.

Od roku 1993 bylo v Lažánkách nebo v námi organizovaných programech, skupinách , festivalech až pět tisíc lidí. Naši absolventi jsou lékaři, terapeuté, podnikatelé, manažeři....Ti všichni mají zážitky s meditacemi nebo přímo meditují. Jaký je to var, jaká je to otevřená cesta.

Proto tvrdím, že ve východních zemích se rodí nová spirituální revoluce, která je inspirovaná mimo jiné také Oshem, ale také naší komunitní zkušeností, schopností improvizovat a nalézat nové formy.

Sw.Anand Shunyam