Pamatuji si na to, jak umírala moje maminka. Bylo mi tehdy dvanáct a přišla za mnou o přestávce do školy. Celá nadšená jsem vyběhla na chodbu a máma říkala, že mi nese svačinu. Potom se rozplakala a řekla mi, že má rakovinu.

Potom jsem viděla jak mi umírá před očima. Pamatuji si na to, jak jsme se ve výtahu smály jako blázen,když jiná ženská doslova civěla na její paruku.

Pamatuji si na to, jak jsme se ještě dokázaly hodně smát i když umírala.

Milovala jsem jí.

Nebo když se dívala do zrcadla, jak je hubená a bez vlasů. Někdy se podívám do zrcadla a vzpomenu si na mojí maminku, na to co prožívala, a co snad již dnes dospělýma očima chápu. Beznaděj, bezmocnost, odcházení těla a života, nedospělé milované děti, které nechává na pospas.

Potom umřela a pro mne skončilo dětství. Dlouho se mi zdávaly sny, jak mne objímá a hladí.

Nedokázala jsem zapomenout, byla jsem ještě dítě, které potřebuje pohladit a pomazlit. Místo toho jsem se starala o své další bratry a tátu, jako jediná žena v domácnosti.
Pamatuji si, že tehdy se ta dívka rozhodla, že nechce aby trpěla žádná jiná maminka a ani dítě. Že bude hledat cestu, aby již příště nebylo pozdě.


Dlouho pro mne byla SMRT jakýmsi mezníkem v životě. Cokoli jsem prožívala, lásku, přátelé, dokonce i setkání se svým otcem, tak jsem prožívala tak, jako že je možné, že je to již naposledy.

Člověk si uvědomoval nesmírnou hodnotu okamžiku,
SMRT a její existence dodávala každé situaci na obrovském významu.

Toto u mne trvalo od čtrnácti do dvacetičtyř let.

Potom jsem se sebou intenzivně pracovala a téma smrt bylo mým hlavním tématem ve všech meditacích.

Smrt spojená s láskou. To nebyla zdravá kombinace pro mladého člověka.

Když jsme meditovali MAHABHARATU, tolik se ve mne otevrelo, že jsem ani pro všechnu bolest a trýzen v duši nedokázala komunikovat s Igorkem- mým tehdejším partnerem. Pro bolest v mé duši jsem jej NENÁVIDĚLA!


Téma SMRT odešlo z mého života. Znovu se do něj vrátí, to vím, a toho se děsím, protože ještě stále tolik miluji, že smrt mého blízkého mne složí na kolena.



Meditační centrum není trenažérem. Meditace je stav mysli, který je za všechnou terapií. Není důležitá osoba lektora a ani jaká prožitková terapie se děje.

Meditace je hluboký stav a meditační centrum směřuje k tomuto stavu. Meditační centrum je posvátné místo, kde lidé mají možnost ponořovat se do meditace, ke svému nitru.

S pozdravem Pranama