Iluze o Indii a šašek počmáraný

Někdo by si řekl, šašek počmáraný, ale opak je snad pravdou.

Zasvěcení do sanjásinského jména. Večerní slavnost. Pyramida a trochu sváteční nálada.

Tentokrát ale všichni nejsou v bílém, kupodivu, ale civilně oblečeni, někteří ověnčeni květy pro své přátele, dnešní zasvěcované.

Obřad začíná. Pyramida ožívá, na stropech blikají květy a lidé tančí.

První dva jsou předvoláni doprostřed sálu. Usedají. Ale nic zvláštního se neděje, není tu prožitek, není z nich nic cítit. Potom další dva. Scéna se opakuje. Hraje krásná hudba, ale atmosféra skomírá, je to trochu lepší diskotéka.

Představte si tančící lidi a dva zasvěcované na polštářcích.

A pak zazni Ivovo jméno.

Swami Nidorish Swatma.

Ivo vchází, zřejmě to silně prožívá, prožíváme to s ním.

Sedí jako jogín ponořen do sebe, vypadá i jako svatý muž, který je jednou schopen zemřít v jeskyni. Ale je na něm něco vidět. Něco se v něm odehrává, je to zřejmě hluboké. Tak jako tady se nikdy neuvolnil.

A hrají hodně bubny. Hodně uzemněně, jakoby tušili, co Ivo potřebuje?

Ale pak to přichází. Pak se stane něco, co způsobí změnu. Změnu v celé energii v pyramidě. Ze skomírajícího ohně se stala vatra.

Ivo je miláček. Běžíme k němu a ověnčujeme jej květy. Igorek rozhazuje kolem Iva náš dárek, pohlednice s Oshem. Tančíme v radosti s Ivem. Objímáme ho.

A lide šílí. Najednou se něco stalo. Jakoby tu vznikl život, vznikla tu radost.

A pak Ivo víří. Šílíme s ním. Naše trojka rozhýbala tu unylou slavnost.

Mrtvola se stává živou. Ožívá i stavba. Vše rezonuje. Na chvíli.

Potom chvíli zevlujeme okolo, ale nakonec odcházíme do ulic na čaj.

Byla to krásná oslava Iva a jeho zasvěcení, sdílení a spojení s životem.

Cítím ale, ze oživovat mrtvé struktury je marné a i zbytečné, je to jako obětovat se.

Myslím si, ze právě o tom to je. O sblížení v lažánecké škole, v té naší blízkosti, v přímém kontaktu.V tom, že nové nahradilo staré a o neulpívání, v tom sídlí síla, která je v nás a u nás.

Zdálo by se, že duchovně bohatá Indie nabízí osvícení, ale častokrát to je více zmatenost a povrchnost, anebo umírající myšlenky velkého mistra..Osha.

Není totiž možné ulpívat na odcházejícím (vždyť ti kteří ho poslechli, tu již dávno nejsou), vždyť stará slova už byla jednou vyřčena, vždyť není síla v myšlence, ale v jejím realizování v okamžiku s reálným člověkem (třeba mistrem, či jak ho nazveme).

Proto si myslím, že Puna je dobrá inspirace, ale špatná cesta.

A ještě.

Můžeš být klidně šašek počmáraný, hlavně že jsi živý.

Monika