Mýtus a příběh divoké ženy

Musím říct, že jsem byla opravdu velmi zaujatá a překvapená tímto divadelním představením, které Alice a Igorek ( Elisa Kaskowska a jistý Kaštánek) předvedli na tantrickém festivalu. Seděla jsem jako přikovaná, hltala jsem obraz za obrazem, scénu za scénou, děj za dějem. Fascinovaně se přede mnou odvíjel příběh, z něhož na mne v čisté podobě vyskakovaly archetypy ženy a já je hltala, jako dítě, když si poprvé prohlíží hvězdy a měsíc.

Přemýšlela jsem nad tím, co mne tolik zaujalo.

Zjistila jsem, že jsem byla ovlivněná četbou mé oblíbené autorky- Clarissy Estés- „Ženy, které běhaly s vlky. Mýty a příběhy archetypů divokých žen.“

Ten večer totiž na mne tyto mýty hovořily ve své surové podobě, ztvárněny surrealistickým představením.

Jako samozvaný teoretik jungiánské psychologie, divadelní kritik a překvapený divák se pokusím objasnit obrazy, které na mne promlouvaly v širším teoretickém kontextu.

Dělám to částečně pro sebe, abych si utříbila rozjařené myšlenky, částečně pro Vás, abyste poodhalili kouzlo schované v pohádkách. Je to totiž neuvěřitelné dobrodružství ducha.

Pohádka se má takto: dívka žije se svou hodnou maminkou. Její život se odvíjí v přirozeném rytmu. Maminka umírá. Její otec si do domu přivádí novou ženu, macechu. Život Popelky se mění, už není milovanou holčičkou, ale odvrhovanou a nepohodlnou ženou. Vidí, jak se tatínek má k nové ženě, jak se s ní miluje a žije.

Na začátku příběhu hodná maminka umírá. Opouští svou dceru a ta již není chráněna před životem. Je vystavena životu v plné síle, musí mu instinktivně čelit, je zmítána neznámými strachy a situacemi. Něco starého, jednoduchého umírá, jakýsi idylický život. Je potřeba, aby se zrodila nová, divoká, instinktivní povaha. Aby se duše přerodila a byla schopná čelit životu a světu.

Jedná se o jakýsi zasvěcovací proces. Ukončení dětství. Je to období, kdy žena přechází z bouřlivého mládí do dospělosti. Je potřeba převzít zodpovědnost a postavit se na vlastní nohy, rozvíjet své vlastní vědomí o nebezpečí světa. Popelka musí sama chápat a jednat, už není nikdo, kdo by její jednání zaštitoval a kdo by jí chránil a radil. V okamžiku, kdy umírá ochránce, rodí se nová žena.

Tento proces zrání bývá často v různých kulturách překlenut zasvěcovacím rituálem. Žena anebo dospívající muž odchází do pouště, džungle, do divočiny, kde setrvávají po celou dobu o samotě. V tomto stadiu umírá dětská duše a rodí se dospělá. Dětská duše, která není zodpovědná sama za sebe, která není schopná sama čelit životu a rodí se dospělá duše.

Musím říct, že tento nešvar nepřerození je vidět v naší společnosti neustále. Stačí, když se zaposloucháte do stížností otravných remcalů.

Co jiného je věčné lamentování, než neschopnost přijmout zodpovědnost za svůj osud?

Tolikrát slyším, za co všechno může můj zaměstnavatel, můj manžel, moje děti. Jak neobstojně se život vyvíjí a zodpovědnost za to nese někdo jiný, můj blízký.

Nestavím tímto svým jednáním svého partnera, svého zaměstnavatele do role rodiče, který za mne nese zodpovědnost?

Ženy, ale i muže, kteří se nepřerodili poznáte snadno. Nenechali hodnou matku zemřít, nenechali zrodit instinktivní divokou povahu, která je schopná se s životem poprat, čelit nástrahám a intrikám.

Rituálně ji nepohřbili, tak jako to udělala Popelka v pohádce, nedali jí sbohem. V okamžiku pohřbu totiž ještě ani samotná Popelka netuší, že se ve skutečnosti jedná o významný krok v životě. Že jí zlá Morana odtrhává od prsu a kojení a učí ji lovit, že jí odvádí pryč od archetypu přemilé a příliš hodné matky.

Jako Morana, jako Smrtka vystupuje v roli ženy, která zabíjí, aby se mohlo zrodit nové.

Volné pokračování příběhu v následujícím díle.