Je to sotva měsíc, co se mi ustálily emoce. Z výkyvů +extrém/-extrém to padlo na nulovou linku. Kde nic, tu nic. Naprosté vyprahlo, prázdno, nuda a šeď. A pak jsem od jedné své kamarádky dostal knihu od Květoslava Minaříka „Joga v životě současného člověka“. Tento autor mně oslovil už před 17-ti a na základě jeho knihy „Přímá stezka“ jsem začal praktikovat vipassanu. Takže jsem se pln nadšení zahleděl na písmenka. Jedna z prvních kapitol se jmenuje „Proč rozvíjet radostnou náladu“. Budu tady citovat několik myšlenek, které mně nejvíce zasáhly a překlopily mé prožívání někam úplně jinam.

„U lidí je příznačné, že kolísají od stavů doslova bláznivého nadšení až zase do zoufalství. Mezi těmito krajními duševními stavy existuje ideální rovnováha, kterou lze označit za původní čisté lidství. Toto lidství trpí tím, že onu bláznivou radostivost musí vyrovnávat následujícím zoufalstvím. Z toho vyplývá, že nevede k ničemu dobrému dát se unášet stavem lidství. Od kolébky až do hrobu se bláznivá radostivost střídá s duševními bolestmi až zoufalstvím a tím se stává to, že člověk je jen člověkem, a to od narození až do smrti.“

Kdo z nás toto nezná. „Jednou jsi dole, jednou nahoře…..“. Byl jsem v Lažánkách u rozhovoru kamaráda s kamarádkou. Povídali si o tom, jak byla krásná poslední tantrická škola, jak to na ně zapůsobilo. A pak on zmínil, jak tvrdý byl náraz s realitou. Čtyři úplně nové pneumatiky kýmsi propíchané.

„Mystickému vývoji však prospívá jen radostivost bezpříčinná, vůli vyvolávaná a udržovaná, chtěná, vzdorující každému vlivu, jímž by chtěla příroda nebo světské, osudové nahodilosti tento stav změnit“.

Takže normálně po krásné sobotní technice by člověk byl psychicky na +extrém a po takové příhodě, jako je ta s pneumatikama, by byl na –extrém. Jak by si vedl, kdyby v sobě dokázal držet bezpříčinnou radostivost? Po sobotní technice by se cítil stejně fajn jako po oné události.

A proč se to má vlastně dělat? „Postup k vykoupení si nemůžeme představit jinak, než že se musí dít přes radostné stavy. Lidé, kteří se nedovedou radovat, jsou totiž vlastně pesimističtí a tím jsou bližší představám o pekle než o nebesích. A o nebesích víme, že to je místo radosti, na vyšším stupni dokonce blaženosti. O vykoupení pak víme, že je to stav za nebeskými stavy a nikoli za nějakým vyvrcholením zarputilosti, temné nálady a chmurných myšlenek“.

Proč toto vlastně píšu? Kvůli tomu, co prožívám poslední tři týdny. Je ve mně klid, pocit štěstí, když se mi někam pohnou emoce, protože mi něco zvenčí udělá radost, nebo že mně něco naštve, tak se to za chvíli zase vrátí do onoho klidu, štěstí….. Všechno to vrcholilo nádherným týdnem v Lažánkách na završení Reiki 3A. Úžasně spojená skupina, úžasné techniky, zážitky…. Říkal jsem si, jak je skvělé, že jsem vnitřně naprosto nezávislý, schopen se postarat sám o sebe, mladý, krásný ….. co víc si člověk vlastně může přát?

V neděli jsem vyrazil na rodinnou oslavu. Popřáli jsme babičce k jejím 87 letům, dali si pivko, pokecali a šli si zahrát nohejbal. Samozřejmě jsem se pořádně rozcvičil, zkusil si provaz, rozštěp, polovině své rodiny jsem se předvedl, jak jsem ohebný…… a když mi to řekli, tak jsem pyšně prohlásil, že jsem na tom líp, než ve dvaceti. Vždyť běhám, cvičím, otužuju se, připravuju se na Himaláje….. Hrál jsem, jak jinak, výborně (samozřejmě z mého pohledu). No a ve čtvrtém setu jsem se jal smečovat, nevím, pokolikáté už. Tělo se točilo maximální rychlostí, levá noha nahoře zasáhla míč, jenomže ouha. Pravá noha se nějako zapomněla otočit. Vadil jí drn. Uslyšel jsem jen „křup“, jako když překousnete chrupavku. No a už jsem nevstal.

Co to se mnou dělalo? Nic. Ležel jsem na zemi a věděl, že tohle fakt není dobré. A pak jsem spadl dovnitř, přišel klid….. Návštěva doktorky. Víra – to je v pohodě, to byla jen šlacha (fáze odmítnutí). Ne, jsou to dvě kosti. „Jak na tom budu v říjnu? Mám jet do Himalájí.“ „Nevím, nikdy jsem takovou zlomeninu neviděla, snad vám řekne ortoped“. Klid. Pak přišel pocit zmaru. „Proboha, je jaro. Chtěl jsem jezdit na vandry, trénovat, plavat, milovat se. A já budu místo toho sedět na pr…. v Mladé Boleslavi“. A zase klid. „Prostě se to mělo stát. Je to lepší takhle, ještě se můžu dát dohromady. V létě by to bylo horší. Nakonec je to jedno, zvládnu to.“ (fáze přijetí). Pak jsem musel udělat to, co jsem fakt udělat nechtěl. Zavolat kamarádce, jestli by se o mně následujících měsíců nestarala. Nákupy. Praní (v mé staré vířivé pračce to fakt nejde)… To ego. No, ale zvládl jsem to.

Pak mě máma s bráchou dovezli domů a odjeli. A přišly první slzy. A otázky „Proč proboha už zase něco?“ Pak klid. Zase slzy. Dohromady asi půl hodiny.

A teď? Pocit štěstí. Klidu. Pocit, že příští týden budu zdravý. Vždyť to je jen taková blbost. Krásný pocit z toho, že se mi ozvali přátelé, že dostávám reiki od lidí, které mám rád a kteří mají rádi mně. Chcete-li mi někdo pomoci, posílejte prosím. Pravá noha pod kotníkem. A budu to asi bohužel potřebovat několik měsíců.

A mimochodem, dokázali jste poznat, jaké poučení z toho plyne pro mě? Co z toho, co jsem si o sobě myslel, mohlo něco takového způsobit? Já z toho pochopil, jak pravdivé je „pýcha předchází pád“. A taky to, že když se mi 31 let nic nestalo, tak to neznamená, že se mi nestane teď. A že by to tedy chtělo pojistku.

Všem vám přeju krásné dny plné štěstí, ať se nebe směje či mračí, ať se na vás život směje či mračí, ať……

maitreja

PS. Další „útok“ na to příjemné, co cítím, byl proveden včera. Útočníkem byl můj obvodní lékař, který se podíval na rentgenové snímky a prohlásil: „Vy tam máte odštípnutý kus kosti a dostává se vám mezi dvě jiné. Už s vámi někdo mluvil o operaci?“. No a když jsem mu řekl o říjnové cestě do Himalájí, tak mi řekl: „No tak být váma, tak to zruším. Protože v pořádku určitě nebudete. Ale uvidíte, co vám v pátek řeknu na chirurgii. Já chirurg nejsem“. Mé „řešení“ bylo jednoduché. V sobě jsem odmítl to, co mi říkal. Není přece chirurg. A tak myslím, že se o splnění snů v tomto roce bude rozhodovat zítra. A zázraky, které každý z nás v sobě nosí. A víra, která umí tyto zázraky vyvolat.