A tak jsem, nedlouho po napsání druhého článku, pojednávajícího o mé návštěvě tantry, začal psát tento. Takový souhrn „velkých“ myšlenek….ke kterým jsem došel…..myšlenek, které se ve mně objevili….a i když bych některé z nich teď napsal jinak, měnit je nechci. Dodávaly mi sílu předtím, možná dodají i teď. Možná dodají i Vám.

Láska vede k poznání vlastních slabostí, když pochybujete o tom, zdali jste dost dobří, aby vás milovaná osoba milovala.

Slabost vede k poznání vlastní síly, když se dokážete zvednout, a proti všemu, co vás táhne zpátky do bahna, se vzepřít a jít nahoru, výš, stále výš.

Když jste silní, můžete si myslet, že máte přátele. Mnoho lidí obdivuje sílu mocných….. Ale zda máte přátele, poznáte až v okamžiku, kdy jste na dně, slabí, kdy na vás není co obdivovat….a kdy přijde první, druhý, třetí….. a společnými silami vás táhnou z bažiny zoufalství, ve které se topíte.

Když prožijete zoufalství, jste teprve schopni plně ocenit stav štěstí a radosti…..Protože když štěstí cítíte stále, tak si na něj zvyknete, zevšední vám…..Když jednou prožijete zoufalství, stačí si na něj vzpomenout a hned víte, o kolik je vám ve štěstí lépe.

Štěstí. Mnoho bylo popsáno o tom, co je to štěstí…..od různých popisů zlatého drobného létajícího hmyzu až po obrovská slova o rodné vlasti….. Myslím, že štěstí je stav mysli a emocí, kdy jste spokojení sami se sebou, když jste na sebe hrdí, když milujete sami sebe. To je totiž jediné, o co se nemusíte bát, že vám někdo sebere. Sebrat si to totiž můžete jen sami.

Došel jsem k jednomu poznání – ženy dokáží ocenit muže, vážit si ho a milovat ho, i když je na dně, když se projeví jeho slabosti, když projeví své emoce a dokáže se k nim přiznat, třeba i přede všemi se z nich vyznat….. Proč se tedy bojíme své emoce projevovat? Proč se snažíme být ty hrdé skály mocně vzdorující hurikánům, vodě, mrazu, aniž bychom si posteskli, že potřebujeme zahřát, přikrýt….. proč se snažíme být universálními vojáky?

Teprve když jsme my Muži na dně, když máme pocit, že nemůžeme dál, jsme naprosto zoufalí, teprve potom můžeme plně ocenit ty, kteří v tom byli před námi a přesto se dokázali sebrat a jít dál. Teprve pak můžeme ocenit „slabé“ ženy, pro něž jsou emoce denním chlebem, ať už ty pozitivní, nebo ty negativní …… že jsou schopny takto žít. A můžeme si jich začít vážit.

Člověk udělá jednu chybu. To je normální. Když ale začne cítit, že by ta chyba mohla být pro vztah fatální a na onom vztahu mu záleží, začne se „snažit“. Protože je ale pod tlakem, dostane se do křeče. Takže při tom snažení udělá další chybu….. nakonec už není schopen naprosto ničeho, protože je totálně paralyzován vlastním strachem. Strachem, že o partnera přijde. No…..a přijde o něj.

Sedíte a přemýšlíte. V sobě máte jen zoufalství, zoufalství proto, že člověk, kterého milujete, odešel. Odešel i přesto, že on miluje vás. Když ona miluje mně a já miluju ji….kde je problém? Víte, že jediné, co chcete, je přijít k onomu člověku, obejmout ho, políbit, říci „miluji tě“… ale nemůžete. Nemůžete proto, že ten problém, který vás rozdělil, se nedá vyřešit tak, aby oba mohli být šťastní. A že by k této situaci došlo dříve nebo později znovu. Pak to řeknete svým dětem. Najednou se stane něco, co jste nečekali. Pláčou i oni. Pláčou proto, že si na toho člověka zvykli. Začali ho brát, že k vám patří, že tak vlastně patří i k nim. Pláčou, protože cítí bolest svého otce. Pláčou, protože toto museli už jednou prožít. Doma. Aniž chcete, zraníte další dvě nevinné bytosti.

Co nechápu, je to, proč vlastně proboha vůbec nějaký vztah chceme. Proč se pořád znovu a znovu do něčeho ženeme, stavíme vzdušné zámky, když stejně už víme, že dříve nebo později spadnou…..

Maitreja