Adriana

Neznám žádnou Adrianu.
Adrianu jsem potkal v hospodě. Zrovna vyšel první díl českého vydání Harryho Pottera. Nevím už přesně, v jakém to bylo roce. Zato si velmi dobře vzpomínám, jak moc mě Harry Potter zaujal. Vidím to jako dnes, jak Jitce o něm zaníceně vykládám. Živil jsem se tehdy převážně jako živnostník v oboru IT. Prostě jsem chodil na různá místa a dával dohromady počítače. Poté, co jsem se skoro celý den lopotil s Jitčiným počítačem, šli jsme spolu na večeři do hospody a povídali jsme si. "…Tam jsou ti tak krásné symboly a náznaky, to má tak velkou duchovní sílu, jako třeba Alchymista…," rozohňoval jsem se tak důkladně, až Jitka prostě musela dojít k názoru, že i já jsem tak trochu jako Harry Potter. No považte, muž tehdy již téměř třicetiletý, těžce bojující s pokušením ztotožnit se s hrdinou dětského příběhu - byť překrásného. Příběhu outsidera, který se takřka přes noc stane gigantem. Inu evidentně i já si přeji být úspěšný, krásný a žádoucí. A někdy v tu chvíli se u našeho stolu zjevila ona, Adriana. Ona k němu nepřišla, ona se opravdu zjevila. Její existenci od samého počátku provázel nepřehlédnutelný nimbus nepravděpodobnosti. (Ale, už zas ten Potter.) Zjevila se tedy u našeho stolu krásná mladá žena. Omluvila se, že již chvíli poslouchá náš hovor, představila se a s dovolením si přisedla. "Mám pětiletého synka," vyprávěla. "Jsem z Havlíčkova Brodu a jsem úplně zničená. Dnes jsem ho vezla do nemocnice do Prahy." Měl nějakou těžkou nemoc, nevzpomínám si už přesně, jakou. "Zítra půjde na operaci." První věc, která nám s Jitkou přišla divná bylo, že už je skoro devět večer, ona tu s námi vysedává v hospodě, zítra půjde znovu za synem do nemocnice a přesto nám tvrdí, že ještě dnes jede domů a zítra zase zpátky. Havlíčkův Brod není zrovna za humny. Žena byla inteligentní a zajímavá, a tak nám čas rychle ubíhal. V průběhu hovoru si žena sedala ke mně blíž a blíž, dotýkala se a nakláněla a do mé duše padl stín. Stín strachu. Strachu z rozhodování, strachu z nedůvěry, strachu z malosti, strachu z opatrnosti, strachu ze selhání, strachu z "uspávaček", které vás opijí, pořežou a okradou. Vzpomínáte si ještě na ně? (Před pár lety byly dost v módě.) Pak to šlo rychle. Určitě rychleji než to přečtete.

"Zaplatíme…" Jitka: "Ondřeji, Adriana může klidně přespat s tebou u nás, není to problém." Jitka odchází na toaletu. Adriana ke mně: "myslíš, že by to šlo?" Jitka se vrací. Já: "asi to rozpustíme. Adriana stejně vypadá už dost opilá." Další vjem je jakoby snový. Když si s někým povídám ve snu, ale ten někdo vlastně nemluví. V bdělém stavu pak již nedovedu říct, jak se ke mně ve snu informace dostávaly. Adrianin pláč. A pak už je Adriana pryč. Mám ale lístek s jejím havlíčkobrodským telefonním číslem. Sedíme s Jíťou dál dlouho do noci. Snad do dvou. Překotným hovorem se snažím zapudit tu vzpomínku. "…Nic jiného přeci nemohla čekat. Je přeci jasné, že si nikdo se zdravím rozumem nevleze do svého bytu a postele s nějakou holkou, kterou potká v hospodě, ať by byla zajímavá a v nouzi jak chtěla."

Coda:
Asi za tři měsíce jsem zavolal do Havlíčkova Brodu. "Ne, nemůžete," odpověděl mužský hlas. "Je teď dlouhodobě se synem v lázních." Hledím do zdi nad telefonem: "V lázních. Do lázní děti, zpravidla, jezdí po nějakých těžkých nemocech."
Kdyby to byla povídka, skončila by teď. Povídka to ale není. Je to skutečnost. A tak ještě poznámku, která by povídku nejspíš zkazila, protože by to vypadalo, že autor chce za každou cenu zdůraznit určitou myšlenku.
Než jsme asi ve dvě ráno, já značně podroušený, s Jitkou hospodu opustili - okradli mě. Ráno jsme mojí vinou zaspali, protože jsem se před Jitkou vytahoval, že se umím vzbudit bez budíku. (Zrovna jsem tehdy dělal Silvovu metodu.)


Mojo Yl