Ranní úsvit je neurčitý. Chlad a nehybnost, které se v Tobě za tu dlouhou dobu usadily, ti ještě nedovolují vnímat, že se tam někde venku stala malá změna. Něco je trošičku jiné. Je to snad ten nepatrný závan vzduchu, nebo dnes o něco radostnější zpěv ptáků, modř nad hlavou, která je bez mráčků. Ta modř začíná něco naznačovat. Není to modř protkaná bílými pruhy mraků, modř jasná jako polární ledovce, studená a mrazivá jako modrá krychle zmrzlé vody. V té modři je totiž něco tetelivého, vlahého a teplého. Je nekonečně vysoká a na svých okrajích lehce potemnělá jako čerstvá ocel. Ocel, která byla ještě před chvílí kusem doběla rozpáleného železa. A teď je již tím modrým ingotem oblohy, ze které vyzařuje příslib svého horkého zrození.

Poznenáhla začíná něco pohybovat listy stromů. Jakési prstíčky se pokouší poodhrnout ztichlou zeleň listoví a pohlédnout na Tebe. A …. už jsou tu. Občas se některému podaří, aby Tě lehce zašimral na nose nebo na uchu. Ohlédneš se a v tu chvíli Tě další z nich píchne do oka. Není to vůbec nepříjemné. Je to jako odraz zlata na vodní hladině, ale jen krátký, spíš takový příslib něčeho mnohem nádhernějšího.

Vítr pojednou pohne větvemi silněji a v tu chvíli Ti někdo položí teplou dlaň na zátylek a vzápětí Ti další prstíčky přejedou jako mravenečci od shora až dolů po celé délce páteře. Náhle Tebou prostoupí vlna tepla. Už to není to haštěřivé a rozpustilé šimrání, ale pohlazení a objetí, které rozvibrovává každou částečku Tvého těla do radostného tance.

Původně nekonečný oceán modři je najednou ozářen zlatým kolem vystupujícím zpoza zelených třepetavých oblečků lesních velikánů. V tu chvíli si začínáš uvědomovat, že dnešní den už bude úplně jiný než ty předešlé.

Přichází k Tobě den tepla, větru, šumění vody, nekonečných dálek – přichází den LÉTA. Vstáváš a vydáváš se vstříc tomuto pozdravu. Na své tváři, nahých pažích a lýtkách cítíš závany horka, mísící se s chladivými vlnkami stinných údolíček. Tito dva skotačiví hráči Tě doprovázejí na Tvé cestě. Ten první začíná mít postupně převahu. Jdeš lesem a dotýkáš se listů, které šimrají konečky Tvých prstů. Hladíš dlaněmi rozpraskanou kůru borovic a když se přitiskneš k mohutnému kmeni, pronikne pojednou do Tvého chřípí dráždivá vůně prýštící pryskyřice. Trošku Ti jí zůstane na prstech a když jdeš dál, tak si k nim občas čichneš. Hlína pod Tvýma nohama se rozpadává a omamuje Tě svoji živočišnou vůní. Mění se světla, mění se barvy, neustále k Tobě přicházejí závany horka i chladu a míchají se v nekonečné směsici všech možných vůní, až z toho začínáš být omámený. Mezi stovkami vůní najednou ucítíš tu nejvzácnější – je to vůně koření, koření, které zatím neznáš, koření exotického, koření, které pochází z velkých dálek a je přiváženo přes rozlehlý oceán na houkajících parnících s obrovskými komíny. Ta vůně Tě náhle přenáší o tisíce kilometrů dál. Je to vůně dálek, vůně léta.

Vcházíš na louku. Slunce je již v plné síle. Vzduch se tetelí a všude jsou slyšet zvuky, které prostupují hluboko do Tvé podstaty. Zvuky, vábícího se, milujícího se hmyzu. Barevný koberec květů a vůně sena rozběhnou celé Tvoje tělo. Běžíš, běžíš, dýcháš, voníš, křičíš, válíš se v trávě, děláš kotrmelce a poskakuješ po jedné noze. Miluješ se s létem. Léto rozpaluje Tvoji vášeň doběla. Běžíš prostorem, běžíš do kopce a zastavuješ se. Před Tebou se pojednou rozkládá krajina tak krásná, že nemůžeš ani dýchat. V tom okamžiku zastavení uvidíš něco zvláštního. Stojíš v němém úžasu a před Tebou se rozprostírá krajina sálající horkem, rozvlněná větrem a prostoupená vůněmi dálek, jako nádherná žena, kterou zvolna prostupuješ, která Tě k sobě zve, aby jsi poznal tajemství jejího nekonečna, tajemství bytí, které Tě prostupuje skrz naskrz. Krajina vláčná, zelenozlatavá, horká, vášnivá, tančící větrem kývajících se přezrálých klasů, sálající omamnou vůní zlatavého slunce. Vstupuješ do tohoto magického prostoru léta. Ztrácíš se v něm a necháváš se jím ukolébávat. Tvoje smysly jsou zostřené, tělo se rozvibrovává erotikou léta, tep Tvé krve se zrychluje v proudu rozpalující se vášně.

Den pomalu končí. Slunce žhne na obzoru jako obrovské ohnivá koule, vítr již dokončil svoji práci a šel spát. Vzduch je prosycen vesmírnou vibrací tvoření nového života. Zvuky cikád rozvibrovávají Tvoje smysly a celé Tvé tělo hoří vášní. Vášní Léta. Tvá chřípí rozechvívají kořeněné, smyslné vůně, zaplavuje Tě pot, tělo se třese a duše rozplývá v nekonečné extázi spojení se s Létem – se Ženou, která tě objímá, přijímá do své náruče a Ty se s ní spojuješ.

P.S. Budiž pochváleny všechny Ženy Léta.