Při měsíčním svitu sedím nahá na malém paloučku. Kolem mne se rozprostírá jenom pár křovinek a svěží bukový lesík, právě se probouzející z předešlého zimního spánku. Tráva voní noční tmou a sem tam ji zdobí polštářek mateřídoušky. Trhám její lístky, zdobím si jimi tělo, vlasy a rozetírám je po těle jako omamný balzám. Jeho silná vůně mě unáší daleko do lůna matky. Bylo tam krásně teploučko. Teď mě znovu hladí svými hliněnými prsty a nabízí mi svá zelená ňadra.
Lehám si na bříško a cítím, jak do mě proudí její mléko.
Dychtivě ho saji každým pórem svého těla.
Chvěji se vzrušením.
Do mé šakti proudí nová síla.
"Ach!
Miláčku!
Bohyňko!
Maminko!!
Krásná bohyně, kterou lidské oko nevidí!
Miluji Tě!
Jsi všude v mém těle, v každém lístku, záchvěvu větru, kapce rosy...!"

Má jeskyňka je plná mízy. Celá se rozplývám a chvěji vzrušením v nekonečném orgasmu s celou zemí, s hvězdným nebem, stromy, ptáky, lidmi...
Pláču jako děťátko, které se zrovna narodilo a tiskne se k teplému a ještě vypouklému bříšku své maminky. Tiše mě hladí po zadečku, bocích, ňadrech, čechrá mi vlasy a zpívá sladkou píseň znovuzrození. Usínám.
A řeka slz mezitím odnáší ruiny staré shnilé chatrče...

S láskou Lada