Byl jednou jeden malý chlapeček. Je nepodstatné, jak se jmenoval. Jisté je, že měl za maminku Ledovou Královnu. Byla to žena krásná až k nevíře, ale chladná. Mužů se bála, ba dokonce je nenáviděla. Nepoznala nikdy, co je láska, zvláště od svého otce, mocného krále, který si přál syna, následovníka. Ona se potom cítila méněcenná a protože se v paláci nesmělo plakat, všechny slzy v jejím srdci ztuhly v chladný led. Ten způsobil, že se její srdce úplně uzavřelo.
Přesto tato dívka rostla a rostla, až se z ní stala žena, tedy alespoň na povrchu. Uvnitř, v koutku její duše spala v ledové rakvi svůj věčný spánek malá smutná holčička. Ne náhodou si tuto ženu vyhlídl muž, který byl na stejné koleji jako ona.
Zanedlouho se královně narodil syn. Bylo to děťátko krásné a líbezné jako sluníčko na letní obloze. Jeho oči zářily takovým teplem a radostí, že pod jejich pohledem by snad roztál i nejtvrdší ledovec. Královna z něj podvědomě dostala strach. Jakoby ji ten chlapeček vystrkával z její zamrzlé pózy. A protože se bála mužů, začala chlapečka týrat.
"Neřvi!" křičela na něj, když si při hrátkách rozbil kolínko a šel se k ní s důvěrou přitulit. "Nevím, proč se pořád uculuješ jako blázen! A vůbec, jaktože jsi ve škole dostal dvojku a ne jedničku?!! Děláš jen problémy!" slýchával dennodenně.
V duchu věděl, že to, co matka říká, jsou nesmysly, ale stejně ho to zraňovalo. Postupem času se jeho dětství změnilo v přípravu na jistý útěk z tohoto světa nenávisti a bolesti, kde láska nebyla láskou, ale hodnocením dostihových koní.
Nakonec opravdu utekl. Toulal se po světě křížem krážem. Protloukal se ulicemi měst, poznal tu největší spodinu a její železná pravidla, která ho dále utvrzovala v tom, že na světě vítězí jenom ten, kdo má nejostřejší lokty a jazyk. V tomto duchu šel životem dál a časem se z něj stal skutečně úspěšný muž. Vlastnil několik měst, vesnic, polností a také velkou armádu. Nikdo se mu neopovážil postavit. A kdo ano, ten poznal ostří jeho meče a do smrti na něj nezapomněl. Lidé ho uctívali a bázlivě před ním padali na kolena. Jeho truhlice praskaly zlatem ve švech a na hostinách nebylo lepšího společníka. Určitě si myslíte, že tento muž byl převelice šťastný. Chyba lávky.
Celý život v jeho srdci narůstala zloba a nenávist vůči své matce, vůči jejímu chladu a kopancům, kterými ho častovala od raného dětství. Nemohl jí odpustit, že díky ní neprožil dětství jako jeho vrstevníci! Vnitřní pláč a sebelítost ho sžíraly natolik, že už se mu ani nezdály sny.
Hledal tedy útěchu u jiných žen. Jak paradoxní se to zdá, viďte? Nesnášel je, a přesto vyhledával jejich společnost. Stále však narážel. Buď žena odešla, protože i přes obrovskou trpělivost a soucit neunesla břemeno, které na ni naložil a jako oslík přetížený těžkým nákladem se zhroutila, nebo přišla taková žena, která se zamilovala spíše do královy pokladnice než do něj samotného. A když se nasytila královy pozornosti, práskla do koní.
Král byl velmi smutný. Stále více a více se utvrzoval v tom, že ženy jsou zlé bestie a strašně mu ubližují. A zanedlouho z toho těžce onemocněl. Ležel ve své velké posteli a horečka sužovala jeho tělo a mysl. "Proč je na mě život tak zlý?! Proč mi není dáno najít sobě něžnou a chápající královnu?"
Poprvé v životě pocítil tíhu své samoty, prázdnoty a bezmoci. Doteď ji vždycky něčím zaplnil, tu obchodním jednáním, tu válečným tažením. Ano, v tomto byl skutečně úspěšný. Ale v citech, tam to bylo přímo žalostné.Uplynulo několik týdnů, když jednou, uprostřed noci ho probudil povědomý ženský hlas. Posadil se a musel si párkrát promnout oči, aby uvěřil tomu, co uviděl. Přímo naproti němu stála jeho zesnulá matka. Přišla až k němu a slabě se usmála. Na její tváři bylo vidět, jak moc ji trápí pocit viny. "Synáčku můj, prosím tě o odpuštění! Chodím teď mezi mým a pozemským světem a nemám klid. Moc mě trápí, co jsem ti provedla! Prosím, odpust mi, že jsem se k tobě chovala krutě!" promluvila k němu zastřeným hlasem.
"Ne! Tobě neodpustím, ty bestie! Bila jsi mě, ponižovala! To kvůli tobě nemohu najít tu pravou! Celý můj život je jedna velká mrazová poušť!" Křičel na ni král hrubým hlasem.
"Vím, jak moc jsi kvůli mně trpěl. Ale věř, já to také neměla jednoduché. Otec byl ke mně krutý a já si celý život myslela, že jsou takoví všichni muži. Stala jsem se jeho ženskou kopií. Prosím tě o slitování! Když mi neodpustíš, budeš bloudit světem sám až dokonce života a všichni od tebe odejdou. Nejen ženy, od kterých chceš nesplnitelné. Nemohou donekonečna foukat na tvé bolesti a neustále tě utvrzovat v tom, jak jsi jedinečný. Netrestej je za to, co jsem ti udělala já! Ony za to nemohou!Věz, že nikdo není dokonalý a že ani Ty nemusíš být ve všem jednička, abys byl milován. V lásce neplatí žádné mety, kterých musíš dosáhnout, abys ji získal. Teď to vím a chci to také říct tobě a tak se s tebou usmířit. Nechci s tebou již válčit, věř mi!" prosila úpěnlivě královna a po tváři jí stékaly slzy. Jak padaly na podlahu, měnily se v ledové krůpěje.
Král se rozzuřil. Smyslů zbavený chopil se dýky, která ležela na stole vedle jeho velké postele a tasil ji přímo proti své matce! Ta stála klidná a nehybná jako socha. Když se hrot dýky skoro dotkl jejího srdce, králova ruka se zastavila. Ne! Dál nemůže! On totiž neví vůbec, co dál. Král se zhroutil na postel a plakal jako malé dítě. Všechny slzy nastřádané za celý život se řinuly z jeho očí a slévaly se v mohutný vodopád. "Maminko...maminko odpust! Maminko! Mám tě rád!" vzlykal a cítil, jak ho matka poprvé v jeho životě hladí po vlasech a šeptá slova útěchy. Najednou se proměnil v malého chlapečka, který pláče v náručí své matky poté, co si rozbil kolínko.
Když slzy ustaly, pohlédl na svou matku a nevěřil svým očím. Stála před ním úplně jiná žena, krásná, růžolící a plná světla. Její ledové srdce roztálo a z očí sálalo teplo a porozumění. Promluvila k němu vlídným medovým hlasem: "Synáčku, děkuji ti! Vysvobodil jsi mne a tím i sebe z područí smutku. Teď můžeme jít oba svou cestou." Políbila ho na čelo. Na to se objali na rozloučenou a matka zmizela stejně záhadně, jako se objevila. Král seděl v posteli a cítil, že i v něm se cosi pohnulo. Cítil se teď mnohem lépe než předtím. Jakoby z něj spadlo těžké břemeno, které léta nosil na svých bedrech. Vyskočil z postele a tančil a výskal jako desetiletý hošík!
Zanedlouho začal vládnout znovu. Ale jeho síla byla jiná než předtím. Byla to síla nitra, která nepotřebovala být dokazována mečem a křikem. Lidé se ho nebáli, a přeci jej respektovali. Uctívali ho jako předtím, ale byl to jiný druh úcty. Všichni se divili králově proměně, ale on nic neprozradil. Na zvědavé dotazy odpověděl prostě úsměvem. A jednoho dne se potkal i se svou královnou....