V jednom ze sharingů na minulém tantrickém setkání zazněla tahle věta „Nezáleží na formě, ale na obsahu“. (Přiznávám, neměla jsem sešit, a nepsala si zápisky, a tak už nevím ten kontext, ve kterém to bylo řečeno.) Ale zasáhla mne velmi hluboce. Je to totiž něco, co – alespoň v józe – už dávno vím, a jen velmi těžko se to pokouším vysvětlit těm, kdo do mých kurzů chodí cvičit.

Totéž řekl velmi krásně Saint Exupéry, když vložil ve svém Malém princi lišce do úst slova „to podstatné není očím viditelné, to podstatné vnímáme srdcem“.

Vrátím se opět k józe, kde cvičíme ne proto, aby naše cvičení bylo dokonalé (a naše tělo získalo správné proporce a kondici), ale proto, abychom se dostali do určitého stavu. Jóga mu říká „bhava“ (což není nic jiného než sanskrtský výraz pro stav). Tento vnitřní stav (tedy zvenku nepozorovatelný) je – nejen v józe - oním důležitým obsahem formy. Tento stav je určitým prožitkem, je vlastní osobní zkušeností. A proto na nás může tak hluboce zapůsobit.

Nebudu zastírat, že spousty lidí, kteří se zabývají jógou cvičí jen pro ten vnější efekt. Může jím být pěkná postava, může jím být mladistvý vzhled, může jím být fakt, že záda už nebolí nebo celkový stav dobré kondice. Nic proti tomu. To vše je jistě dobré a blahodárné, ale pouze pro náš organismus. My ale jsme také ještě duší, duchem, átmanem – je jedno jaké označení použijeme. Každopádně tou nehmotnou složkou. Jestliže chceme svou aktivitou (a myslím, že ta není záležitostí jen jógy) zasáhnout i tuto část našeho bytí, musíme jít od počáteční formy až dovnitř, až k obsahu, k prožitku vnitřního stavu.

Tím vůbec nechci říci, že by ta forma nebyla důležitá. Forma je nástroj, který nás k obsahu může dovést. Forma je metoda, která vytvoří podmínky pro vznik stavu. Mluvím-li teď ještě o józe, pak bych mohla říci, že vytvoří nutné podmínky, ale to neznamená, že tyto jsou také postačující. Vždy je tu ještě něco málo navíc; říkejte tomu štěstí, milost, boží vůle… to jsou zase jen slova. Formu jako nástroj je třeba použít, ale neulpět na ní.

A budu-li zcela důsledná, tak formou obecně je právě třeba jógové cvičení, zenová meditace, tai-či nebo tantra. Všechno jsou to metody, které dokud „cvičíme“, tak vytváříme ony podmínky. V okamžiku, kdy je žijeme, stáváme se jimi, jsme ve zmíněném stavu či obsahu, a formu, samotnou metodu (jógu, tai-či, tantru) už nepotřebujeme. To neznamená, že ji musíme odhodit. Spíš to znamená, že se změní náš životní postoj natolik, že to, co dříve bylo cvičením, stává se životem samotným.

Na mysl mi vytanula definice taoisty tak, jak ji kdysi použil jeden můj přítel. „Taoista je ten, kdo přijde ke stěně, kde jsou otvory různého tvaru: kulatý, hranatý, šikmý aj. Bez myšlení a zcela přirozeně vloží do otvorů správné tvary kolíčků. Kouli do kulatého, kvádr do hranatého, sešikmený hranol do šikmého…“