Sedím sama na listu ohromného lotosu. Jsem úplně nahá, sama jen tak pod noční oblohou a je mi jedno, jestli se na mě někdo dívá nebo ne. Nemám co skrývat. Jsem jaká jsem a vím, že všechno, co se ve mne odehrává má být přijato, aby nepotřebné odešlo a ostatní zůstalo a sloužilo mi jako věrný pes. Jsem Žena, Žena!!!!
Opakuji si pořád dokola to magické slůvko a uvědomuji si, co to vlastně znamená. Jak se lidé často mýlí, když říkají, že žena je slabá. Myslela jsem si to taky. Začala jsem se chovat jako žebračka, která se zoufale snaží upoutat pozornost mužů, kteří ji za to nestojí.
Pořád jsem snila a bez ustání otravovala své ametystové kyvadlo nejapnými otázkami typu: „Je pan XY ten pravý?“ Anebo: „Na kolik procent se k sobě hodíme?“ A : „Kdy už za mnou proboha otočí tu svou ctěnou kebuli?!“
Není divu, že se mi po třech měsících zlomilo vejpůl.
Bylo to pořád dokola. Stále jsem chodila jako osel za mrkví a s nataženou dlaní žebrala o kousek lásky. Lásky? Cha! Spíš jsem měla na mysli jakousi útěchu, almužnu pro zbabělé ego bojící se samoty.
Čím víc jsem před sebou utíkala, tím víc ve mne narůstal pocit prázdnoty. Zlom nastal poté, co mi jeden můj „objev“ na začátku listopadu oznámil, že nejsem pro něj příliš perspektivní. Byla jsem zrovna doma. Měla jsem za úkol hlídat celý dům.
Moc jsem se na to těšila, protože po tom všem se ve mne najednou začala objevovat touha po samotě. Sedla jsem ke krbu a začala rozdělávat oheň. Novinový papír začal hořet a od něj začaly chytat i menší třísky. Plameny si pomalu, ale jistě hledaly svou cestu nahoru. Pozorovala jsem je ze zatajeným dechem.
Vtom jakoby mne něco osvítilo. Jako by mi kdesi v hlavě něco docvaklo. Plácla jsem sebou ze dřepu na zadek a propukla v hurónský řehot. „Mám to! Bože! Díky!“ vykřikla jsem, vyskočila a začala křepčit po obýváku. Oheň se již mezitím rozhořel, takže jestli mě zvenčí někdo viděl, tak si asi myslel, že vykonávám jakýsi obskurní magický rituál. Ale mně to bylo jedno. Hlavní pro mne bylo to, co jsem viděla. Plamínky jakoby mi říkaly: „Počkej, ten pravý si tě najde.
Aby vztah vznikl, musíš počkat, až se prokoušeš třískami a dostaneš se k polenům. Jen člověk, který v sobě roznítí vnitřní oheň, může jít do vztahu. Jinak budeš pořád utíkat.“
Zbytek týdne jsem zasvětila sama sobě. I meditace začaly být více o hloubce a můj vnitřní klid narůstal. Pomalu jsem začala zjišťovat, co všechno v sobě mám a začalo mi být zle z toho, jak jsem se shazovala. Je to paradox: Odjakživa jsem v sobě měla královnu, bohyni plnou lásky a porozumění a já si o sobě myslela, že jsem žebračka. Stále víc jsem si uvědomovala, jakou mám sílu, když jsem klidná a má trpělivost a chuť být právě tady roste jako dítě v matčině lůně. Pomalu, ale jistě jsem začala přicházet na to, že já se nemusím za nikým a ničím honit. A jestli ode mne někdo odešel, není to proto, že mi chtěl ublížit, nebo že nejsem dost dokonalá, ale proto, že nebyl dost silný a svým odchodem mi tím pádem prokázal velkou milost. Alespoň jsem mohla využít samoty k práci na sobě. A on ostatně také. Zjistila jsem, že si dokážu toho pravého muže přivolat, aniž bych hnula prstem a nemusím mu to nijak usnadňovat, protože on má zase dost sil a schopností si mne najít. A o tom, že to opravdu v praxi funguje, jsem se později sama na vlastní kůži přesvědčila...

Lada