…Splnil se náš dávný sen. Máme krásného, milujícího a chápajícího partnera. Intimita chvíle rychle vzrůstá, tělem proudí jiskřivý a hravý pocit vzrušení a štěstí a my se chystáme plně odevzdat vlně vzájemného splynutí a rozkoše. Tu se náhle objevuje zprvu jen neznatelný rychle však vzrůstající pocit neklidu, myšlenky začínají vířit, tělo tuhne a nakonec jsme rádi, když z "velikého rituálu světla" je "obyčejný alespoň trochu slušný sex"… Nečekali jsme ho a přesto přišel - Strach.

Také se vám to už někdy stalo?

Prý existuje zdroj všeho. Všeho, co kdy bylo, je a bude. V tomto Zdroji všechno, co kdy bylo je a bude, existuje pospolu. Všechny otázky se svými odpověďmi, nemoci se svými léky, všechna tajemství se svými odhaleními - jsou zde utišeny všechny půtky světa, všechna dramata a polarity. Ve všech vesmírech univerza neexistuje nic, co by zde nebylo. Tak veliká je láska-prázdnota existence. Pojme všechno, a všechno zde smí být. A tak i my musíme mít svůj základ Tam. A prý si na to můžeme i vzpomenout; na onen Zdroj, Boha, Existenci, Neohraničenou Lásku…

Vzpomínáte si na to? Třeba ve snu nebo v meditaci? Zářící bytost, která vás velice miluje. Je to jiné než obvyklý zážitek lásky. Tahle láska nás nevtahuje do sebe, nepřipoutává, ona z té milující bytosti vychází ven - září a obklopuje nás nevýslovnou něhou a bezpečím. Také to někde v sobě nosíte? Vzpomínku na cosi nesrovnatelně živějšího než život, něco, pro co vám zkrátka chybí slova?

Asi ano, sotva se to bude dít jenom mně.

Už to nejspíš tak bude. A my si ten zážitek bezpodmínečné lásky, která zahrnuje, i s námi samotnými, úplně vše - myslitelné i nemyslitelné, jsoucí i nejsoucí - neseme někde hluboko v našich duších.

V běžném životě se nestává asi příliš často, že bychom si přímo tuhle vzpomínku uvědomili. V normálním stavu vědomí je po většinu našich dní bezpečně uložena kdesi na dně našeho nevědomí.

Je těžké tuto "vzpomínku" nějak probudit? Technikami, dechovými cvičeními, tantrou? Tantra by mohla být hodně dobrý nástroj, jelikož jde přímo po kořeni životních sil.

A jak to souvisí se strachem, vždyť znovuoživení takovýchto nádherných vzpomínek by mělo být velmi povzbuzujícím a život podporujícím zážitkem.

Opravdu?

Co když: Máme nádherný vztah, který nám dává vše, nač si jen pomyslíme. Pocit jistoty, bezpečí, absolutního erotického uspokojení a přijetí. Vztah náhle skončí. Budeme se cítit povzbuzeni a plní života? Těžko. Nejspíš se dostaví, naprosto pochopitelný, ochromující smutek. Vzpomínky na takovýto vztah a zvlášť pak na jeho konec nás můžou mučivě tížit ještě léta.

A to ani nemluvě o tom, že i ten sebekrásnější vztah dvou lidí je jen neuvěřitelně chabým odleskem bezpodmínečné lásky, která zahrnuje celý vesmír.

Jaký tedy musí být smutek při ztrátě tohoto stavu bytí a jak tíživé mohou být vzpomínky na něj.

A nemohlo by se tedy stát, že pokud budu na duchovní cestě spěchat přespříliš, v důsledku rychlého pokroku v technikách se náhle "rozpomenu na jednotu", ale já, jako adept (a hlavně moje tělo) nebudu dostatečně připravený? A nebudu pak místo duchovních výšin a sexuálních slastí prožívat nesmírně ničivou depresi a stesk, který dokáže snadno způsobit stavy hluboké apatie a nezájmu o pozemské bytí?

Když při projevených sympatiích a něze, náhle pociťuji strach a nepochopitelné stažení, nemohlo by to být i tak, že má duše a tělo se instinktivně brání příliš rychlému "rozpomenutí se", které by mi možná neudělalo tak dobře, jak si myslím?

Ale já bych chtěl být schopen prožívat lásku plně, a rozpomenutí se na můj nekonečný původ je pro mne opravdu hodně žádoucí. Mohl bych něco udělat proto, abych se na "příchod poznání" nějak připravil?

Pravděpodobně ano, jinak bych to asi nepsal. Pravidelné meditace a dobré uzemňování jsou věci, o jejichž potřebnosti netřeba dlouho mluvit.

A co společnost ve které žiji? Podporuje mě ve víře, že Bůh/Existence je tady a čeká na mne s otevřenou náručí a pomůže mi nalézt cestu hned jakmile já budu chtít?

V první knize Starého zákona, poté, co člověk uposlechl své ženy a pojedl ze zakázaného stromu Poznání dobrého a zlého - "zatoužil po vývoji", byl z ráje prostě vyhozen a hotovo.

***
I řekl Hospodin Bůh: "teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ na věky." Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. (kniha Genesis 3,22 - 3,24)
***

Kulturní prostředí, z něhož jsem se zrodil, mi tedy příliš mnoho naděje nedává. Láska je podmínečná a návrat ke zdroji tudíž nanejvýš nejistý a použití sexuální síly k něčemu jinému než k plození je nemravnost.

Hmm, úplně snadné to teda nebude. Všechnu tuhle kolektivní víru v sobě určitě někde nosím, třebas si ji jasně neuvědomuju.

Na druhou stranu… Bojím se. A bál jsem se někdy něčeho, co bylo hodně daleko? Třeba lesní požáry v Portugalsku. Pevně věřím tomu, že jestliže to energetickému systému mého těla stojí za to, aby vytvářel tenhle strach, tak to, čeho se bojím, musí být již někde blízko. A to je hodně dobrá zpráva.

Mojo Yl