Už při psaní nadpisu mě napada otázka, jestli vůbec existuje nějaká jistota. Nejdříve mě napadlo, že možná co se týká materiálních věcí. Ale zjistila jsem, že také ne. Protože, když si koupím např. hrneček, o kterém cítím, že je to konečně ON, že mě něčím oslovil a já jsem šťastná, že z něj teď budu pít, přijde den, kdy se rozbije. Co mohu dělat? Život plyne dál a já, pokud budu chtít, tak si opět koupím hrneček, který mě osloví a budu šťastná, že z něj mohu pít… Bude však jiný, třeba ne modrý ale žlutý, ne hladký ale drsný… Přesto ve chvíli, kdy si ho budu vybírat, budu cítit, že je to ON.

Napadá mě, že když ucítíme nějakou jistotu, tak platí jen v přítomném okamžiku. Nejde ji převést do budoucna.
Třeba, když hledáme odpověď na otázku. V určitou chvíli si jsme jisti odpovědí a v tu chvíli je pravdivá. Po nějaké době ale zjišťujeme, že neplatí. A ptáme se sami sebe jak jsme si mohli být tehdy tak jistí odpovědí?

Co to tedy ta jistota je?

Není to tak trošku víra? Víra v přítomnou myšlenku?

V myšlenku, kterou cítíme v přítomném okamžiku a která za nějakou dobu bude jiná. A opět v ni budeme věřit, opět si jí budeme jisti. Budeme si jisti sami sebou. Pokud máme víru sami v sebe, nepotřebujeme hledat jistoty v osobním vztahu.

Myslím dokonce, že taková jistota dokáže osobní vztah i zabít, zničit, svázat, okleštit. Staneme se v něm nesvobodní. Vždyť je to přece velké dobrodružství vytvářet osobní vztahy, experimentovat.

Dokáže ho zničit tak, že se zastavíme. Zastaví se vývoj osobního vztahu i nás samotných. Možná se bojíme ho dále rozvíjet. Možná se bojíme, že ztratíme něco, co jsme v něm zpočátku nalezli a co nám dávalo určitou jistotu. Osobní vztah však potřebuje vývoj, jinak zaniká.

Je živý. Stále v něm něco vzniká a zaniká.
To je jediná jistota.

Alsunka