Země neznámá

Lažánky, leden 2002
…Poslední den už to nešlo.
Pocity oddělenosti, závisti a křivdy jsou již k nepřekonání. Ti tančící objímající se lidé kolem mě. A vnitřní hlas mě nemilosrdně častuje: "Mnozí se za chvíli spolu někam ztratí, různých míst je tu dost." "Proboha, tam se vůbec nekoukej, tam je ta žena, co se ti nejvíc líbí a co tě včera tak hezky chovala, ale teď se tam s tím chlápkem líbá jak o dušu……." "Jak je možné, že se ti druzí tak rychle seznamují a ty tu teď po celém týdnu stojíš jak pako? Jak je to možné?" A dál a dál mě ten vnitřní hlas plísní, až konečně, sám sebou dokonale seřván, si jdu za kuropění lehnout. Takhle tedy skončil můj první pobyt v Lažánkách na Silvestrovské akci 2001/2002. Byla to ale dobrá porážka. Snad díky zvláštnosti lažáneckého prostředí, se přeci jen moje mysl na chvíli utišila a v prázdném prostoru, jak na projekčním plátně jsem náhle viděl sám sebe, jak málo se sám sobě líbím. Jak mi nesluší to oblečení mdlých barev. Jak moc mě v mých vlastních očích ponižuje, že pracuju v chráněné dílně a bydlím v podnájmu, byť je mi přes třicet atd. atd. Pak asi jen těžko mohu očekávat, že druzí mnou budou nadšeni, když já sám pro sebe mám lásky tak málo. "Heureka!" Zaradovala se hlava, "s tím se přeci dá něco udělat." A už na nic nečekala a pustila se do díla. Meditace, nákupy, psychoterapie, činorodá aktivita. A výsledek mne opravdu ohromil: Byt v Praze, nové zaměstnání v "obyčejné firmě", krásná partnerka, která se mnou jezdí do Lažánek a tam, se mezi technikami ztrácíme na různá místa, "kterých je tu přeci dost"... Všechny velké sny splněny, čas - necelé tři roky. Ach Existence, jak vyjádřím svůj vděk nad tvou láskou a přejícností…

Tantrická škola 2005
Ale co to, co se to stalo? Jsem tu, na tantrické škole a znovu ty děsné úzkosti a prázdnota. Znovu ten neodbytný pocit, že si mne žádná žena nechce vybrat, že se mi raději každá vyhne. Jak je to možné? Já jsem přeci udělal všechno, já jsem se NAUČIL mít sám sebe rád, dokážu vyjmenovat spoustu svých dobrých vlastností, a vzpomínky na to krásné, co jsem tu zažil s partnerkou. - Ne ani ty - ten velký poklad, který mám, mi náhle není k ničemu. "Jsi nehezký a nezajímavý," dí vnitřní hlas tvrdošíjně. "Ale ne, vždyť jen od začátku školy jsem za těch pár dní zažil tolik krásného, nemůžeš mít pravdu! To si dělám já sám!" Oponuji ve vnitřní diskusi. Ale proč pořád tvořím ty úzkosti. Vždyť dostávám tolika lásky, od kolegů v práci, od svých blízkých, mám tolik přízně, až se z toho cítím provinile, ani unést to nedokážu. Tak odkud pořád ten strach?

Sharing…
Sedím v jídelně, "…jestliže přijmeme sami sebe i ostatní nás přijmou," právě říká někdo. Tahle myšlenka mě dost zaujala a mé vlastní už se řítí za ní: "Je to jasné, vím to. Proč já jsem tedy výjimka, já sám sebe přijímám - druzí mě však neberou. Ale to přeci není možné, tohle pravidlo nezná výjimek. Jak to tedy je? Logika je neúprosná - Jestliže opravdu přijímám sám sebe, vyzařuji jistou energii, kterou druhé bytosti cítí a jsou jí přitahovány. Z toho však musí nutně plynout, že pokud se cítím nepřijímán, tak sám sebe nepřijímám, ať si svou myslí namlouvám co chci." Bylo to jako blesk. "Musí tedy ještě existovat nějaká jiná, řekněme hlubší, část mne samotného, svět, který je mi zatím úplně neznámý, který je dosud zanesen křivdami a úzkostmi. Ale jak se tam dostat? Hlava mě tam již asi nedovede, ona už udělala VŠECHNO, CO MOHLA. Splnila mi všecky sny, udělala výbornou práci. Leč - není to všechno. Cosi velkého a tajemného stále zbývá." Jsem moc vděčný za tuhle zkušenost: Samozřejmě, že jsem již dlouho teoreticky věděl, že to, co vnímám svými myšlenkami, není celá skutečnost. Toto je ale něco jiného, tady nejde o naučenou teorii, JÁ TO ZAŽÍVÁM NA VLASTNÍ KŮŽI. Stojím před branou úplně neznámého světa. Který již nedokážu zanalyzovat, racionálně zdůvodnit a logicky se v něm pohybovat. Je to čisté nekonečné lákavé neznámo. Země, kde láska není obhajována argumenty, radost tryská sama ze sebe, život nemá žádné podmínky ani účel. Vstoupit do této "země neznámé" mě moc láká a zároveň velmi děsí. Vím, že mám-li se dále vyvíjet, musím do ní vejít a ztratit se v její nekonečné lásce. Budu ale toho schopen? Jsem ochoten odevzdat se Existenci a vzdát se stoprocentní kontroly nad každou myšlenkou či pohybem? Když si uvědomím, jak závislý jsem na chvále či haně druhých, jak velice bojuji o svou materiální existenci, kolik předsudků v sobě nosím. Dokážu odložit svá myšlenková schémata? Navyklé vzorce? Dokážu odložit názory o sobě i o druhých a prostě vstoupit - tichý, čistý?

Jeden večer nám Igorek řekl:
"Největším činem dobyvatele, je dobytí vnitřního světa." Kéž mi tato tvoje slova pomůžou vstoupit na půdu země neznámé, kde namísto autoritativní vlády Hlavy svítí Slunce.

Mojo Yl