Tantra je schopnost znovu a znovu žasnout a naplňovat se krásou bez ohledu na to, co bylo, a na to, kým jsme.

Rodíme se svobodní. Absolutně – navzdory své bezmocnosti a bezbrannosti. A jak čas jde a my rosteme a učíme se – tak se to hodnotí – přijímáme předsudky, názory, soudy, morálku, zvyky jiných. Vytváříme vazby a vztahy. Svoboda pomalu mizí, mnohdy rychleji než by musela. Prostě, stáváme se „rozumní“. Čím rozumnější, tím lépe pro svět kolem, protože tím více svobody se vzdáváme. A svoboda je pro tento reálný svět nebezpečná – nejen pro to, že skutečně svobodný člověk se nenechá spoutat a dosáhne vše, co chce, ale i pro to, že svoboda může být nakažlivá.
Jsme tedy rozumní a najednou i dospělí a po určitou dobu (více či méně) ve své nesvobodě šťastní. Zdá se nám, že konečně můžeme všechno to, co jsme jako malí toužili mít a dělat. Teď je to možné. A to je právě onen klam nesvobody – májá. Dává nám v hojné míře všeho, po čem naše malé já kdy zatoužilo. A to proto, že jsou to přání v podstatě hloupá, neskutečná a povrchní. A tak budujeme domy, kariéry, rodiny, prestiž, zásluhy, davy obdivovatelů, uznání, slávu. A čím víc toho máme, tím víc toho chceme. Je to droga, návyk utvrzuje návyk samotný. Začarovaný kruh klamu.
A to podstatné uniká, aniž si to uvědomujeme. Snažíme se zoufale získat a udržet klam, a nevšímáme si skutečnosti, která nám uniká mezi prsty. Jsme šťastní, nešťastní, zklamaní nebo spokojení sami se sebou. Vlastně je to jedno. Jen jedna stránka této mince je příjemnější než ta druhá. Ale stále je to táž mince.
A pak přijde okamžik – vždycky je to pouhý okamžik, i když zpětně si jej třeba neumíme připamatovat, protože to z hlediska onoho klamu, ve kterém žijeme, nebylo nic velkého – kdy si na moment uvědomíme onen klam, nereálnost a šálivost reality kolem nás a našich aktivit v ní. Je to jako když se díváme na obrázek mladé dívčí tváře a najednou v ní uvidíme tvář staré ženy. Na zlomek sekundy. Pak zmizí – no, zmizí, dobře vycvičená hlídka našeho rozumu, mysli, smyslů, konvencí a morálky ten obraz zapudí, neboť pro ně existuje jen kult mládí. Ale to nevadí. Průlom už nastal. První paprsek skutečné reality dorazil do našeho vědomí. Je jedno, zda jej zapudíme jen na moment nebo na roky. Nikdy to nebude na věky – prolomil klam a vzniklou škvírou se dříve nebo později začne vracet. A s ním pochybnosti. Pochybnosti o reálnosti reality, o tom, co vlastně děláme, o tom, jací jsme, o tom, co je vlastně smyslem našeho bytí zde.
Stačí, když zatušíme existenci té skutečnosti za vším a ona se nám bude najednou připomínat všude. Budeme ji chtít prožívat, žít. Krok za krokem si tak uvědomíme, co nám v tom brání. Co je těmi překážkami, abychom žili touto skutečností, abychom jí byli, abychom byli znovu svobodní a viděli věci takové, jaké skutečně jsou. Tak poznáváme tyto překážky, břemena a závoje, které jsme dobrovolně z nevědomosti a touhy připodobnit se ostatním, nevybočovat, přijali. Je jich mnoho a týkají se různých oblastí. A nastolují otázky jako: Žiju opravdu tak, jak chci? Dělám to, co je správné z hlediska mého vývoje, mého osvobození se? Jsem tam, kde mám být? Jsem taková, jaká mohu být? Mám to, co si zasloužím a co mohu mít? Miluji tak, jak mohu? – až k těm na první pohled méně důležitým, jako je Vypadám tak, jak to odpovídá mému bytí? Jsem schopna vzdát se svých představ o tom, jak mají věci vypadat a dít se? Jsem schopna uvědomit si relativitu svých konceptů dobra a zla? Jsem ochotna přiznat si skutečné motivy a cíle svých běžných činů?
Těch otázek je mnoho a budou se rojit dál a dál. Vypořádáme-li se s jednou, vypořádáme se v podstatě i s ostatními. To proto, že odpověď na všechny z nich je v podstatě tatáž –anebo snad lépe řečeno – pochází z téhož, z onoho úzkého pramínku a paprsku vědomí si skutečnosti a sebe sama. S každým položením si takové otázky a s každou akcí vědomě vykonanou jako odpověď na tuto otázku onen paprsek sílí a my žasneme nad tím, co nám nový pohled přináší. Jako bychom vstupovali do nového světa. Místo průlomu je stále širší. Světlo vědomí se šíří a v něm ona doposud jediná realita se stává i v našich očích, myslích a srdcích tím, čím skutečně je. Hrou. Chvílemi okouzlující, chvílemi smutnou a těžkou. Ale hrou. A hra nad námi už nemá více moci. To neznamená, že ji nebudeme už nikdy hrát, ale budeme ji hrát s vědomím, že je to opravdu jen a jen hra. A jako takovou si ji můžeme i užívat. Zakotveni však budeme jinde. Tam, kde je lidské srdce stále otevřené novému, kde žasneme nad dokonalostí každého okamžiku a každé situace, a přijímáme je, ať už je mysl ohodnotí jako příjemné nebo nepříjemné.
Jsme svobodní. Tak jako tomu bylo na počátku. Tělo, mysl, srdce jakoby zestárly zkušeností nesvobody a ztotožněním se s hrou a klamem. Ale jen díky nim mohly nalézt zpět zdánlivě ztracenou či zapomenutou svobodu přijímat vše a volit si postoj k tomu, co nás potkává bez ohledu na to vše, co nás tato společnost naučila, jak nás vychovala a tedy i zformovala. Jsme svobodní.
Tak co, stihneme to dřív, než naše tělo zestárne natolik, že opustí tuto realitu a čas?

Savitri