„Kdo říká, že jej peníze nezajímají je blbec“ filozofoval kamarád Pepa po třetím pivě

Tento článek je určen jen tomu, kdo se neprotiví faktu, že vše na světě má svou cenu a nic na světě nedostaneme zadarmo. Je sice hrubým zkreslením si myslet, že cena je vždy vyjádřitelná v penězích, ale je dobré vědět, že peníze u všeho, co dělá podmínky pro náš kvalitní život hrají nějakou roli. Například láska má svou cenu, a to velkou cenu , ale vyjádřit její hodnotu penězi to určitě nejde, stejně tak hodnota přátelství se těžko vyjadřuje v penězích, a tak mnoho romantických duší si neuvědomí zavčas, že i v těchto pocitových kategoriích hrají peníze sice sekundární, ale velmi důležitou roli. Kdo to nepochopí se celý život diví proč se právě jemu štěstí vyhýbá a je-li to muž, tak proč jej opouštějí ženy. Poznal jsem hodně velkých, romantických i vášnivých lásek, které byly prožívány se vším, co lásku dělá tím nejkrásnějším pocitem člověka. Ale nepochopení, že i život v lásce se nevyhne konfrontací s reáliemi života, způsobilo její zbytečně předčasný konec. Se dvěma dětmi v podnájmu jednopokojového bytu, bez auta, bez dovolených, bez možnosti cestovat, nemít prostředky chodit podle svých zájmů „za kulturou“ a bez perspektivy, že se to zlepší se velmi těžko udržuje při životě láska.

„Porozumíš-li funkci peněz, naučíš se je mít rád.“ řekl prof. Sedlák , můj nezapomenutelný učitel ekonomie

Peníze vznikly jako historicky nejosvědčenější ekvivalent směny naší práce za životní potřeby a další naše požitky. Nabízíme svou práci a někdo ji za peníze koupí. Nechce-li ji nikdo koupit, musíme se zamyslet, zda nenabízíme práci o kterou není zájem a ne si stěžovat. Naše práce tak má svou směnnou hodnotu a prodáme-li ji, vyměníme ji v podstatě nejen za své nejnutnější životní potřeby, ale i za hodnoty, které dělají život jednodušší a plnohodnotným, které jsme se rozhodli, že budeme mít (vzdělání, auto, dovolená, kultura, knihy, sport,..atd),. A ekvivalentem směny naší práce za životní potřeby jsou peníze. Jinými slovy: Jedním z projevů svobodného člověka je to, že se sám rozhoduje jak chce žít a podle toho se rozhoduje kolik peněz pro svůj život potřebuje. Takže i podle toho, kolik peněz ke svému životu potřebujeme se rozhodujeme jakou práci budeme vykonávat. Je to silně zjednodušená úvaha (naprosto pomíjím faktor uspokojení z práce apod.), to si velmi dobře uvědomuji, ale pro účely tohoto článku je to nutné. Je totiž důležité si uvědomit, že o tom jak kvalitní život budeme žít nerozhoduje nikdo jiný, než my sami. A můžeme s tímto faktem polemizovat jak chceme, přesto se nevyhneme závěru, že o kvalitě života rozhoduje s velké míry i to, zda jsme schopni, či ochotni vydělat tolik peněz, kolik jich pro námi určenou kvalitu našeho života potřebujeme.

„Chceš-li čehokoliv v životě dosáhnout, zaměř se na cíl nikoliv na to, že nemáš peníze“. Výrok připisovaný Edisonovi

Neznám nikoho, komu by se peníze samy nahrnuly do peněženky. Pomineme-li kriminální činy, tak každý, kdo nějaké peníze získal, si je vyměnil za svou práci. Je však již na tomto světe dáno, a každý pokus s tím něco udělat zkrachoval, že ne každá práce má stejnou cenu. S tím se musíme srovnat! Naše rozhodování jakou práci chceme vykonávat je tak víceméně přiměřeně úměrné k tomu, jak chceme žít. S tímto vědomím si také musíme stanovit své životní priority. Učitelka mateřské školy nemůže očekávat, že směnná hodnota její práce bude stejná jako směnná hodnota práce pojišťovacího makléře. Nikdo tak nerozhodne za učitelku mateřské školy, zda je její prioritou práce s dětmi, která ji velmi baví, ale za málo peněz nebo je její prioritou cestování po exotických krajích na které si jako učitelka nikdy nevydělá. Dá-li na první místo svých priorit cestování, nezbude jinak než zanechat práce učitelky a jít dělat, například pojišťovacího makléře. Naučí-li se mít ráda tuto práci, tak si vydělá podstatně víc a může libovolně cestovat. Jakékoliv nářky na to jak je nespravedlivé, že učitelka mateřské školy nemůže cestovat stejně jako pojišťovací makléř jsou velmi falešné. Je to realita, kterou když vezmeme na vědomí, osvobodíme se od všeho, co nám brání splnit si svoje životní cíle!

„ Člověk, který si sám stanovil životní cíl a ke splnění tohoto cíle podřídil režim svého života zaslouží obdiv. „ Norman Peal

Znám jednu vysokoškolsky vzdělanou ženu, která pracuje s mentálně postiženými dětmi. Když s ní mluvím o její práci, tak cítím tolik pozitivních emocí, že je zcela zřejmé jak pro svou práci žije a je při práci s dětmi šťastná. Má svou práci ráda, uspokojení s práce je její prioritou a tak se musela smířit s tím, že nebude mít nikdy po materiální stránce životní úroveň jako má jiná vysokoškolačka, například právnička. Své materiální potřeby přizpůsobila tomuto faktu, občas si postěžuje, ale to nemění nic na tom, že žije v pohodě. Obdivuji ji velice, protože já bych to nedokázal.
Psal se rok 1991. Jeden mladý muž se rozhodl, že založí společnost, která bude jednou konkurovat zavedeným velkým firmám v oboru. Jeho vize byla tak silná a propracovaná, že do toho rizika šli s ním jeho nejbližší kolegové v práci i rodina. Do podniku vložil veškeré své úspory i úspory celé rodiny, dokonce prodal i rodinný dům. Když jsem jej poznal, tak pět let neměl dovolenou a bral v podstatě minimální mzdu i když velmi intenzivně pracoval mnoho hodin denně. Odmítal se zúčastňovat podvodných výběrových řízení, odmítal nekorektní jednání v obchodních vztazích a nebál se okamžitě rozejít s každým, kdo nepracoval kvalitně. Po nedělích se naučil anglicky a německy, průběžně se seznamoval s organizací práce i používanými technologiemi konkurence. Dnes je jeho firma jedna z nejrespektovanějších v oboru a to nejenom v České republice. Více jak 100 zaměstnanců má nadprůměrné mzdy a sociální výhody, které jim mohou všichni závidět.. Samozřejmě je dnes milionář, jeho životní úroveň se o řády liší od mé, ale já před ním v úctě a respektu smekám pomyslný klobouk.

„Chudoba cti netratí, ale to je jediné positivní, co se o tom dá říci.“ mi říkala mamka a proto jsem se v mládí rozhodl nebýt chudý“

Je nesmyslné a kontraproduktivní si z výše napsaného odvodit , že kvalita života je přímo úměrná množství peněz, které vlastníme. Lidé, kteří lpí na penězích a zapomínají na jejich velmi výstižné označení „oběživo“ nemívají většinou kvalitní život. Zaměřují se totiž na vydělávání peněz a uniká jim,k čemu vlastně peníze slouží. Neuvědomují si, že peníze máme na to, abychom si život jejich utrácením zpříjemnili a ne abychom je schraňovali. Já osobně jsem velmi líný a pohodlný člověk. Kvůli tomu, abych měl v bance konto nebo pro pouhé vědomí, že mám pod polštářem bankovky bych se ani nezvedl z postele. Ale vidina, že pojedu do Alp lyžovat nebo se projet do jižní Francie na kole nebo chuť se setkat s Igorkem na jeho programech v Lažánkách mne vždy vyburcuje k tomu, abych se místo čekání na důchod rozhlédl a promyslel jak nejlépe prodat to co umím, ovšem za podmínky, že mne ta práce musí bavit. Výhodou je to, že jsem se naučil vždy svou práci mít rád – takovou práci vždy někdo dobře koupí..

„Pro šťastný život není důležité být boháč, ale velmi důležité je nebýt chudý.“ Robert T. Kiyosaki v knize „Bohatý táta / Chudý táta“

S přáním pěkného dne nebo kouzelné noci,podle toho, kdy to čtete, zdraví HonzaR