Sedím ve vlaku, jsem na cestě domů a mám chuť na žvýkačku. Rozbaluji balíček, který mi dal na tomto víkendu člověk, se kterým jsem si rozuměla.Vyprávěla jsem mu,
že jako dítě jsem si schovávala všechny žvíkačky.Roztrhnu obal a vypadne na mne tisícikoruna.
Sedím ve vlaku, jsem na cestě domů a mám chuť na žvýkačku. Rozbaluji balíček, který mi dal na tomto víkendu člověk, se kterým jsem si rozuměla. Vyprávěla jsem mu, jak jsem jako dítě schovávala všechny žvýkačky a až jsem jich měla skoro patnáct, tak jsem je všechny naráz zkoušela žvýkat, vůbec nebyly dobré, protože byly staré, ale to mi nevadilo, fascinovalo mě, že jich mám tolik.
A on mi dal na rozloučenou balíček, tak přemýšlím, jestli se vrátím do dětských let a zkusím žvýkat všech těch pět dohromady nebo si inteligentně vezmu jen jednu??
Roztrhnu obal a z papírku na mě vypadne tisícikoruna. Údivem zapomínám zavřít pusu a v hlavě se mi honí milióny otázek. Na jednu z nich už ale odpověď znám.
I přesto, že je mi teprve osmnáct, stále studuji a tohle je pro mne hodně peněz, vín naprosto přesně, za co je chci utratit.
Tak jsem si zaplatila první víkendový kurz REIKI 1.
A od té doby věřím, že když člověk opravdu něco chce a Existence uzná, že je to pro něj dobré, peníze vždycky sežene. Buď se mu je podaří vydělat nebo mu je sešle "samo nebe", nebo je najde v obalu od žvýkaček...
Sedím spolu s ostatními v místnosti osvětlené jen září svíček a s očekáváním hledím na své mistry v bílých róbách před sebou. Vzduch je prosycen vůní tajemna, něčeho zvláštního, krásného a důležitého.
Najednou mám pocit, jako bych se stala součástí nějakého starého šamanského rituálu. Kmen rozhodl, že smím dostat zasvěcení, že už nejsem dívka, ale stala jsem se Ženou.
Při samotném Zasvěcení, od kterého jsem si tolik slibovala, jsem ovšem necítila nic. Jakési teplo na hlavě, teplo v dlaních... no, cítím to v létě často. Kde byla ta Energie? A co nějaké VIZE, o kterých mluvili ostatní? Všichni mají nějaké mystické zážitky, jenom já nic. To je smůla, asi nejsem ta VYVOLENÁ.
Jenže mistři se tváří, jakoby na tomhle vůbec nezáleželo: "Jenom si přikládejte dlaně... Každý den si dávejte Základní seanci a uvidíte, co se bude dít..."
Moc nechápu, jak mi může přikládaní dlaní pomoci k mystickým zážitkům, ale mám pocit, že je to důležité, tak to dělám, a ono se děje... Jenže ne to, co jsem očekávala... Po prvním extatickém týdnu plném radosti a nadšení přichází krize. Můj vztah s matkou nebyl nikdy moc dobrý, ale teď je katastrofální. To snad není možné, já to asi nevydržím. Odejdu ze školy a někam se odstěhuju. I spolužáci se na mě dívají skrz prsty, moc se se mnou nebaví a mají mě za blázna. A to jen proto, že se ve škole usmívám a někdy mám takovou radost ze života, že dělám na chodbě piruety.
Ztrácím své jistoty, ztrácím pevnou půdu pod nohama a zjišťuji, že celá moje bytost je naplněná STRACHEM. Mám strach udělat piruetu. Mám strach říct svůj názor. Mám strach cokoliv udělat. Mám strach zhluboka se nadechnout. Mám strach ŽÍT... Co když to bude špatně? Co když někomu ublížím? Co když někdo nebude spokojen? Co když někdo bude naštvaný? CO KDYŽ MĚ POTOM NEBUDE NIKDO MILOVAT?!
Maminka měla pravdu. Kdybych zůstala normální, kdybych pořád nevybočovala
z davu, kdybych byla hodná a poslouchala, mohlo být všechno v klidu. Mohla jsem dál celkem spokojeně vegetovat, ale já místo toho ŽIJU. Zní to hezky, ale není to snadné. Teď bytostně chápu slova Ch. Džibrána. Vím už jaké to je, smát se celým svým smíchem, ale také jsem poznala, co znamená plakat všemi svými slzami.
Potopila jsem se do hlubin lásky jako nikdy předtím, ale spolu s ní jsem letěla největší propastí nenávisti v celém svém životě. Někdy jsem (ve svých chvílích bolesti a smutku) ztrácela naději a bylo pro mne těžké uvěřit, že za chvíli zase vyjde slunce, ale mé každodenní meditace a cvičení, které byly součástí školy Reiki, mě nakonec vždy povzbudily a já měla díky nim pocit, že se vše mění a snad směřuje k lepšímu. Taky jsem v nich prožila všechny své nejbouřlivější emoce, takže jsem pak byla schopná jednat svobodněji bez nátlaku mého strachu, nenávisti nebo zuřivosti.
Ale hlavně jsem věděla, že se alespoň na jeden víkend v měsíci setkám s lidmi, kteří jsou na stejné lodi jako já, kteří mě chápou, neboť prožívají něco podobného. Těšila jsem se na jejich zážitky, na jejich vyprávění, protože vždycky to bylo taky trochu o mně. A tuhle podporu "svojí Reiki třídy" jsem cítila tak nějak skrytě skoro v každém dni a byla pro mne velmi důležitá.
Ve čtvrtém ročníku gymnázia za mnou řišel jeden můj spolužák a spolužačka. Pořád se mě na něco vyptávali, pak jsme začali plánovat společné výlety a akce. A oni sami mi potom řekli, že je ke mně přitahuje nejvíc to, za co mě před pár lety nejvíc nesnášeli - mé "bláznovství". Stali jsme se nejlepšími přáteli.
A za chvíli jsem s překvapením zjistila, že už nejsem "černá ovce rodiny", dcera, co sešla z cesty, ale někdo na koho se moji rodiče hodně těší, někdo komu věří, komu se svěřují a koho se i ptají na radu.
Díky všem školám Reiki jsem si uvědomila, že ŽIVOT STAČÍ JEN ŽÍT, že to není nějaký velmi složitý úkol nebo nejtěžší problém, který musím vyřešit.
Reiki mi pomohlo "zahodit" rodinná, společenská a bůhví jaká pouta a dalo mi odvahu najít a žít SVůJ ŽIVOT.
Nemám ale pocit, že jsem konečně někam došla, spíš že teprve teď
VŠECHNO ZAČÍNÁ
|
