Oranžové slunce zapadalo za obzor. Žlutohnědý nosorožec se spokojeně procházel bílou travou. Líbilo se mu jak šustí ve větru a nejraději se díval jak opadávají chomáčky chmýří a v oranžovém světle se vznáší sadem.

Byl celkem spokojený, bylo to totiž tak dávno co objevil že dokáže zasadit strom, takže žhavé slunce pouštní země mu nespalovalo kůži jako v dávných dobách. Pamatoval si na dobu kdy zde rostla pouze bílá tráva a chomáčky se vznášely ve větru. To zde ještě nebyly jeho stromy a ten oranžový neúprosný svit slunce mu spaloval kůži!

Mručel a otíral se o kůru stromů, hleděl do koruny stromu a pískal písničku o košaté koruně. V stinném sadu mu bylo dobře a taky se tu motali fialoví nosorožci a žlutozelení drozdi.

To bylo v době kdy poprvé přiletěl modrobílý drozd.

To bylo znamení. Také se stala v tomto období zvláštní událost. Modrobílý drozd uměl létat a donesl hrochovi hrušku ze sadu. To bylo něco zvláštního. Nového. A tak se spolu spřátelili. Drozd naučil hrocha, že ve větvích se skrývá ovoce, žlutozelené hrušky, modrooranžové třešně,bílofialové broskve. Byli celí zbláznění tím novým objevem. Ochutnávali spolu hnědočervená jablka a hroch vykřikoval, že je to znamení! Leželi pod stromem, bílá štáva voněla vzduchem a slunce lehce ohřívalo vzduch.

To bylo období blahobytu a spokojenosti.

Hroch si koupil tryskáč. Bavilo jej pozorovat štavnaté plody ze zhora, vzlétávat ke slunci a hrochové se vozili s ním a ochutnávali to nové ovoce a zaříkali se a blahořečili novým časům.

Hroch byl stále na cestách, v trysku létal tryskáčem a prohlížel si jak sad kvete a roste a rozrůstá se. Drozd létal s ním a měl radost jak je jeho přítel štastný a jak je akční.

Potom drozd posmutněl. Všiml si, že ovoce opět uzrává a je čas sklizně. Hluk tryskáče a trysk tryskáče sklizen zatemňoval a uši drozda jsou menší a citlivější a také raději volně létal a trysk mu vadil. Navíc si nepamatoval na dobu, kdy spolu s hrochem naposledy odpočatě leželi pod stromy, bylo to tak dávno!

Modrobílý drozd totiž ze všeho nejraději sedával s hrochem pod stromem a ochutnával ovoce, ale na to hroch dávno zapoměl. Hroch zapoměl na to, jak divutvorně se cítil pod stromem, když štáva tryskala mezi zuby. Hroch obsluhoval tryskáč, ošetřoval stromy proti škůdcům, pěstoval divukrásné ovoce pro své přátele, protože si pamatoval jejich nesmírnou chut. Občas když se pokazil tryskáč, tak si sedl pod strom a byl tak unavený, že usnul.

Zdálo se mu o modrobílém drozdovi na počátku věků, jak spolu jedí žluté třešně. Tekly mu ve spánku slzy.

Protože se mu zdálo že modrobílého drozda už nepotkává. Drozd umřel a pak umřel i hroch.