Nevidím, neslyším. Mám zavázané oči 24 hodin a nemluvím. A pak již běží čas nějak jinak. Stále hledám prostor a je všechno trochu jinak. Na jedné straně jsem sice sama se sebou a na druhé stále narážím na nějaké překážky. V počátku jsem přesvědčena, že prostor znám a že když jdu rovně, je to tak, ale teď jsem přesvědčena, že tvary a prostor je nějak jiný než ho vidím očima. A když se tím přestanu zabývat a podvolím se tomu co potkám, jsem najednou hrozně svobodná.

Šla jsem do přírody – stále „slepá“ a bylo to krásné. Dovolila jsem, aby se věci děly tak, jak je potkávám a byla to svoboda, štěstí a rozpouštění se v prostoru. Nastal stav spolehnutí. Tak jsem pochopila, jak zbytečný je stálý strach z toho, co mě možná někdy potká, co si myslím, že nemohu udělat, dokázat. A najednou mohu slepá chodit po poli, příkopem, lesem a spolehnout se, že když budu v nebezpečí, objeví se pomocná ruka průvodce a ten mě převede.

Co jsou pro mě Lažánky?

Místo, kde jsem začala nacházet sama sebe. Místo, kde mi nikdo neublíží. Místo, kde mám stále větší pocit domova.

Děkuji a přeji to i vám všem.

Marie