Svár původního zemědělského obyvatelstva a výbojných nomádských kočovných kmenů byl u vzniku civilizací staré Indie.
Drávidové jsou původní kočovné zemědělské kmeny. Tyto kmeny v mezolitu kolem třicet tisíc let před naším letopočtem jsou hlavní vlnou sběračů a lovců, kteří po sobě ve větším měřítku zanechali stopy. K přechodu od kočovné společnosti k usedlému způsobu života došlo kolem 6000 let před našim letopočtem.

Od počátku se indická kultura utvářela ze dvou jazykových a národních skupin. Spíše na jihu byli Drávidové a na severu Indoevropané-Árijci.
K vrcholu první civilizace kolem řeky Indu došlo mezi léty 2300-1800 př.n.l. Vliv této civilizace zasahuje na západě od Khambátského zálivu po Makránské pohoří na hranicích s Pakistánem a Iránem. Východní výběžky zasahují od Láhauru až k Alamgírpuru, asi 40 km od Dillí. Nejjižnější pozůstatky civilizace jsou u Bhagatrávu, dvě stě padesát kilometrů od Bombaje.
V této době vznikla města Mohenžo-daro, Harappa, Lóthal, Bhagatráv, Alamgírpur, Kvéta, Ámri, Rúpar, Nál, Kulli.

Nejčastější archeologické nálezy ukazují na existenci náboženství ženského principu, jehož nejčastějším symbolem je Velká matka, impozantní symbolická podoba archetypální ženy. Dobrotivá i děsivá, odpírá i krmí, ničí i obnovuje-pro tuto prvotní bohyni je typické střídání pozitivních i negativních momentů. Je jasné spojení mezi ženstvím a vegetativními jevy. Velká matka zastupuje přírodní katastrofy, ale i tvořivé přírodní síly.

Staroindická civilizace byla dále určena invazí lidu, kteří si říkali Árja (šlechtici, příbuzní)na konci 2.tisícletí př.n.l.. Byli to pravděpodobně polokočovné kmeny barbarů z oblasti mezi Kavkazem a Černým mořem, kteří v dvoukolových válečných vozech tažených koňmi přejely Hindúkuš Khyberským průsmykem, ničili sídla v údolí Indu a pak pokračovaly do gangských nížin.

Ozvěny jejich střetů s původními obyvateli s objevují v pověstech o bozích: nejdůležitější bůh Árjů-Indra, bůh válečníků s nazývá Ničitel pevností a jeho nepřátelé Dása měli tmavou pleť. Zdrojem informací jsou čtyři posvátné védské texty vzniklé kolem roku 1500 př.n.l. a eposy Mahábharáta a Rámajána, které byly složeny v období mezi 4.stoletím př.n.l. a 4.stoletím n.l.
Za vznik tantrické civilizace můžeme považovat jednak původní civilizaci kolem řeky Indu, ale také vliv vpádů Árijců, který měl za důsledek prolínání kultur a náboženství, ale hlavně přenesení prvků kultu Velké matky na severovýchod podél toku Gangy.

Vrcholem tantrického vlivu na společnost a zároveň zlatou érou indické civilizace je Guptovská říše v povodí Gangy, která započala panovníkem Čandraguptou 1. roku 320 n.l. Tantrický vliv se projevil hlavně rozvojem umění, nicméně v té době byl už plně ustanoven kastovní systém, „nedotknutelní“ byly diskriminováni. Od 7. století se začal šířit feudální systém. Tuto éru indického „středověku“můžeme považovat jako definitivní konec tantrické civilizace. Rovněž i v souvislosti s muslimskými invazemi .

Proč hovořím o tantrické civilizaci. Tantrickou civilizaci chápu podle toho, jaký měla vztah k ženám a k ženskému životnímu principu. Vztah k ženskému principu se posouval. Od zbožňování v Kultu velké matky v civilizaci řeky Indu až ke vzniku vědy o tantře a józe, která se rozvinula v civilizaci kolem řeky Gangy. Árizace drávidské kultury se projevovala tak, že Velká matka byla nejdříve nadřízena mužskému bohu, pak mužský bůh získal roli rovnocenného partnera a nakonec jí byl nadřazen.

Nová společenská struktura Indie se odrážela v hierarchii bohů, které vévodil muž a v níž se Bohyni dostalo nejdříve místa manželky a potom společnice. Po zániku civilizace Indu se prosadila védská éra, kde dominovali mužští bohové-dévové. Nejdůležitější ze zemských bohů byl Agni, bůh ohně, králem bohů a prototypem válečníka byl Indra. Árijská nadvláda vytvořila šlechtickou rasu, prohlásila mimo zákon smíšená manželství, zavedla společenské třídy a hlavně zbavila árijskou ženu svobody a potlačila její přirozenou sexualitu. Přesto si staroindická společnost udržela vřelý vztah k ženským principům, ke kráse, k umění.

Harappané měli rádi tanec, hudbu, divadlo sochy. Obě civilizace Indu i Gangy měly v různých podobách kult matky, lingamů, hadů a Šivy, který je předárijský a pochází z drávidské civilizace.
Známé jsou Nágakhály-drávidské Merkurové hole vytesané do kamene pod stromy. Had symbolizuje smrtící sílu, ale i záhadu života. Dva propletení hadi je sexuální symbol, symbol spojení a tvoření dvou protikladných sil.
Známé jsou i symboly bohyně s roztaženýma nohama i rukama.

Guptovská říše kolem řeky Gangy měla velký vztah k umění, ale potlačovala ženskou přirozenost a ženskou sexualitu.
Žena měla své určené místo. Ženský princip ve společnosti však byl silný, protože dal vzniku intenzivnímu náboženskému životu, vznikl budhismus a džinismus. Na druhé straně brahmáni, nejvyšší kasta donutily své manželky k naprosté poslušnosti a své manžely považovaly za rovné bohům. Existoval rituál satí (ctnostná), který vyžadoval od vdovy,aby s nechala upálit na hranici s svým zesnulým manželem. Náboženská víra dávala ženám určitou svobodu. Satí, Šivova žena, která se sama obětovala, byla jednou z inkarnací Šakti, ženské kosmické energie a každá žena, která ji následovala, se mohla proměnit v božskou bytost.

Navzdory brahmánskému odporu vůči tantře se tantra veřejně pěstovala v souvislosti s udržovanými ženskými kulty. Dodnes je tantra poloveřejně živá hlavně v Urise (Orise), Ášámu, Bengálsku. Náhražkou tantry a přesto jejím paradoxním projevem považujeme slavné chrámy v Khadžuráku, Kónaraku a Bhuvanéšváru. Na jejich stěnách jsou vyobrazeny sexuální a milostné akty a výjevy.

Podobnou náhražkou v indickém středověku je pěstované umění Dévadási, které má původ v kultu plodnosti.
Dévadási jsou posvátné prostitutky. Chrám Dévadási měl Nátjamandapu-místo pro erotické tance, které rozpalovaly vášeň a Bhógamandapu-areál rozkoše, kde docházelo k sexuálním hrám a k sexuálnímu spojení mezi přítomnými muži a posvátnými prostitutkami.

Přes udržované tantrické umění a zmiňovanými náhradními jevy, byla tantra a ženský způsob vnímání života definitivně rozmetán opakovanými muslimskými vpády v 7. století n. l. Muslimové představují z hlediska tantry další vpád barbarských nájezdníků, který u majoritní společnosti zatlačil umění do přísně vymezeného asexuálního rámce a postavení ženy do totální poroby. Rovněž v náboženství má žena zcela nevýznamnou roli. Z tohoto vpádu se indická společnost a kultura dosud nevzpamatovala a převládá v ní puritánství, askeze a rigidní tendence.

Tantrickou civilizaci můžeme vymezit na několik období a posuzovat podle vztahu k umění, vztahu k ženám a postavení ženy v náboženství.
Období čisté drávidské civilizace kolem řeky Indu mělo dominantní postavení ženy a ženského principu jak v náboženství, umění a postavení ženy. Období míchání árijské a drávidské kultury po vpádu kočovných árijců poklesl vztah k umění, v náboženství získávali větší role mužští bohové a vztah k ženám byl stále dobrý.

Civilizace kolem Gangy přinesla zkvalitnění tantry jako umění, rozvoj umění a tajných nauk, svobodu ženských kultů, ale postavení ženy vlivem kastovnictví bylo nesvobodné. Z hlediska umění a náboženství se jednalo o vývoj a zkvalitnění, z hlediska postavení ženy o úpadek.

A konečně muslimský vpád znamenal úpadek ženského principu ve všech oblastech lidského života. Jak v náboženství, umění i postavení ženy. Dlouhodobým soužitím muslimů a hindů se v pozdější době uvolnil prostor v umění a v náboženství, neboť přežívali tance, staroindické divadlo a ženské kulty, ale postavení ženy je trvale od té doby špatné.

Zlatá éra tantry je vymezena kolem řek Indu a Gangy a od 2000 let př.n. l. do 7.století n. l..