Tři reflexe k víkendu, další reakce je možné zaslat na naš email.

Tento víkend vyvolal větší či menší vlnu reflexí.

Napadá mne několik obrazů. První je obraz obrovské řeky, která teče do moře.
Poprvé, když do ní vstupujeme, jsme překvapeni její silou, jsme fascinováni
jejím tokem, slova údivu se rozplývají na jazyku. Když poprvé vstupujeme do
jejích chladných vod, šeptáme slova údivu a pokory.
Potom cesta zevšední. Musíme plavat, plavba je jednotvárná, není možné
pokaždé proplouvat vodopád, není možné zažívat znovu ten údiv jako na
počátku (zde bych navrhla diskusi: lze to, dokonce hlouběji a pravdivěji,
ovšem to již není spojeno s přítomnosti a podporou lektora, ale proudem ve
vlastním srdci).
Plavat musí každý sám. Reiki škola je tu vlastně od toho, aby účastníka
naučila plavat samostatně. To trvá podle zkušeností dva až tři roky, dokud
se v duši nerozleje moře spokojenosti. Reiki škola tu vlastně není od toho,
aby neustále přinášela nový pocit blaženosti, nové a nové metody a zážitky.
To by vedlo k závislosti na zážitku.

Jedná se více o systematickou práci, ve které je důležitá i míra stereotypu.
Dokonce i nespokojenost, popuzení, vlna odporu k ní patří. I to, že lektor
není přesně takový jaký by měl být, i to, že program není přesně takový, jaký
by měl být.
Právě tato nespokojenost, toto částečné odmítnutí formy, je obrazem kvality
procesu a toho, že se nejedná o povrchní záležitost.

Zde právě spočívá největší nebezpečí. V tom, že forma přesně neodpovídá
požadavku. Můžeme znovu a znovu navštevovat různé kurzy, jednou v Lažanech,
podruhé v Lažánkách, potřetí v Budějovicích u Lídy Chrášťanské.

Pokaždé nám změna přinese nový vzruch, nový zážitek.
Zde je ale největší nebezpečí. Místo abychom žili opravdový život v realitě,
stáváme se postupně cestovateli za duchovními zážitky a prožitky sebe sama.

Samozřejmě určitá práce na sobě, na vlastním vědomí je důležitá, je také
důležitá adekvátní podpora a vedení.

Je zde ale jeden zásadní rozdíl.
Reiki škola směřuje k tomu, aby se každý postupně stal mistrem vlastního
života, aby to, co je důležité, byl život sám a ne duchovní zážitek, aby
každodenní život byl tou nejkrásnější meditací, oním duchovním zážitkem,
protože život sám je tou nejkrásnější meditací.
PROTOŽE ŽIVOT SÁM JE TOU NEJKRÁSNĚJŠÍ MEDITACÍ.
Protože život sám je nejkrásnější meditací.
Ne žádná technika.

To je to, k čemu Reiki škola směřuje. Možná se i tím sama sobě vysmívá,
protože i ona nabízí duchovní zážitek. Ale líbila se mi věta jednoho
účastníka:
Já už nejezdím do Lažánek proto, abych zažíval něco objevného, něco úplně
nového. Já zde jezdím proto, abych se nabil, víkend mne úžasně pročistí a
nabije, a já o to lépe žiji svůj vlastní život. Jeden víkend v měsíci je
můj, strávím jej v meditaci a mezi lidmi, mezi kterými je mi dobře a které
již dlouho znám.

A to je to, čeho si já osobně na Lažánkách nejvíce vážím, chápu, že to tu
není jen tak samo od sebe, samo pro sebe, a že je tu dokonce někdo, kdo je
tvůrcem a kdo nese odpovědnost za tu hmotu.
Monika Sičová

Erupce tentokrát nikoli na Slunci aneb jak lažánecký kotel páru vypouští…

Právě proběhnuvší (předposlední) víkend transformační školy otevřel mnoho nového… Chystala jsem se na cestu a jako vždy se těšila do Lažánek „jako na smilování“, na hlubší ponor do sebe, duševní očišťování pomocí katarze a na úlevné splynutí s kolektivem a odpočinutí si od břímě vlastní individuality.
S radostným pocitem jsem se vydala na cestu. Už během ní jsem ale mezi spolujezdci začala zaznamenávat změnu naladění, než s jakým se doposud jezdívalo. Ta událost, na kterou se vždy těšívali, se najednou stala znepokojující, oddálená a ztratila svou jednoznačnou příjemnost. Co je přimělo změnit pohled na věc, které si tak vážili?

Když jsme dorazili na místo, stala jsem se svědkem dalších „malých erupcí“, malých znepokojení v obecném povědomí. Nezávisle na sobě se objevilo několik hlasů vystihujících nesouhlas s něčím z toho, co se na místě děje.
Je vždy fascinující být svědkem něčeho takového, jako je duševní propojení společenství lidí, kteří, ač spolu mnoho času netráví, jsou zjevně naladěni naprosto identicky. Lažánecké společenství tak prokazuje tuto hodnotu na vyšší úrovni než je sdělený obecný konsensus, jedná se vskutku o něco mnohem vyššího, je to propojení na duchovní úrovni!
Lažánky tentokrát připomínaly kotel, ve kterém se začala čeřit hladina, protože pod něj začal nějaký ďáblík přikládat. I to je věc v jistém slova smyslu dobrá! Alchymisté to tak dělali vždy: když chtěli dojít určité transformace, začali vařit a vařit, čímž bylo zajištěno, že se esence promění, že se dostane do kýženého stavu. Ten byl považován za vývojově vyšší, vyspělejší a bližší ke stavu dokonalému, jenž je prost veškerých potřeb.

Zdá se, že v Lažánkách kotel jen párkrát mocně odfoukl nahromaděnou energii, která se vlivem počínajícího vření vytvořila. Že by se na transformační škole skutečně začala dít nějaká transformace, nikoli však pouze na osobní rovině? Pára přitom zadýmala nejen nad prvoúčastníky, ale i nad těmi, kteří mají s lažáneckým děním již více zkušeností a stali se díky tomu určitými stálicemi, lažáneckými konstantami.
Co je vlastně tím čertíkem, jenž tak rád přiživuje plameny pod kotlem?
Mám dojem, že poslední víkendová setkání se od těch prvních dost liší, a to zejména v programu. Na prvních setkáváních jsem prožívala díky zajímavým a silným technikám silné pocity, katarzi, pocit sounáležitosti ať už s druhým člověkem nebo s celým kolektivem. Program byl nabitý a přímo sršel zajímavostmi po celou dobu vymezeného času! Poslední víkend ale tak intenzivní nebyl: převládaly techniky víceméně známé, jen s menšími obměnami, druhý večer jsme se měli věnovat nové knize, nicméně jsme tím přišli o program a nedělní dopoledne v pořadí už druhé jsme strávili přípravou na 3b. Za sebe mohu říci, že držet v ruce papír, do nějž je vetkána informace o navazující škole, nemá pro mé rozhodování, zda pokračovat, či nikoli, pražádný význam. Rozhoduji se srdcem a podle toho, zda to vnitřně potřebuji či nikoli, tudíž bych čas raději věnovala něčemu jinému.
Mám dojem, že většina lidí je ve své ryzí podstatě ráda za to, co nám je poskytnuto, nicméně je můj článek vlastně žádostí o návrat k tomu, co bylo na počátku našich setkávání, což bylo sakramentsky dobrý!!!
Díky za to, že je mému hlasu dopřáno sluchu! A byla bych velmi vděčná za komentáře a hlasy těch, kteří cítí ve vyjádření svých pocitů, vjemů a myšlenek v této věci šanci k dosažení většího souladu.
Martina Kašpárková

Cítím, že letos jsou přítomni na škole opravdu kvalitní účastníci. Nechávám se všemi hlasy nabíjet a přijímám všechno, co škola v nás vyvolá. Všechno co zazní, je pravda. Alespoň v dané chvíli je to pravda.
Uvědomuji si, že vše probíhá ve vlastním řádu. Všechny situace se dějí samy, protože jsme přítomni my, kteří jsme v proudu Reiki. Tento proud se zhmotnil v konkrétní podobě.
Jako poznání vážím míru své osobní přítomnosti na programech. Nechávám skrze sebe působit Reiki a dovoluji, ať aji má osobní přítomnost nebo nepřítomnost na programu je nástrojem Reiki.
Poslední víkend jsem omezil svoji přítomnost a dal jsem větší prostor kolegům a spolulektorům. Je to tak trochu záměr, ale nepochází z mysli. Jsem energií skupiny na program přitahován a zároveň odpuzován. Děje se to samo.
Pro mně je důležité, aby tak mocné techniky jako je Mandala, Kundalini, Dynamická meditace dělali lidi bez ohledu na to, kdo je vede. Tento víkend rovněž jsem omezil pestrost programu, aby byla dána možnost se zabývat do hloubky každým zdánlivě nudným programem.
Jako vlastní sebereflexi vnímám to, že onu pestrost jsem sám dříve na víkendech spouštěl. Stejně tak mnohost. Program byl dříve hodně nabitý, teď byla příležitost intezivně prožívat méně programu. Méně znamenalo více. Je to vyrovnání. I tak je to náročný celodenní program. Denně cca deset hodin meditací a technik. Co se týká sobotního večera, pro mně je všechno, co dělám, práce s energií. Večerní otevření knihy Mystická zkušenost - důležité metodické pomůcky pro proces Reiki, bylo rovnež prací s vědomím a energií. Pracovalo se se zvukem, s Reiki a s energií textu. Kdo byl přítomen, tak na něj program mohl působit. Plně však chápu, že program, který nemá vzrušující název, pomohl těm, kteří si udělali večer pro sebe. Je to normální a je to vyrovnání. Já to plně přijímám a respektuji a mám z toho dobré pocity. Všimněme si, že v pozvánce bylo napsáno nudná oslava knihy. Existence si s náma hraje.
Slyšel jsem také hlasy o počtu Zasvěcení. Protože tomuto procesu rozumí pouze mistr Reiki, tak je trochu pošetilé toto téma rozebírat. Ale, abych podhalil háv tajemství, tak jen řeknu, že pro letošek dělám tři zasvěcovací obřady a k tomu několik zasvěcovacích programů, které zasvěcují, aniž bych je tak nazval. Je to změna formy. Z toho vyplývá důležité poznání, že nemusíme ulpívat na konkrétní podobě.

Děkuji všem, mám vás rád a těším se na další setkání.

Igorek