H: Přijímám teorii o nutnosti existence státu jako obranného a bezpečnostního společenství lidí žijících na stejném území. Nemohu se však srovnat s faktem, že stát si přisvojuje právo řídit přímo i nepřímo svazek lidí, kteří se většinou dobrovolně rozhodli žít spolu. Myslíš si, že stát vlastně využívá rodinu žijící ve státem „posvěceném“ svazku jako zástavu proti tomu, aby jedinec takzvaně nevybočil z řady, tedy že manželství posvěcené státem dovoluje státu jednotlivce takto usměrňovat?
Rozhovor s Honzou - pokračování
H: Přijímám teorii o nutnosti existence státu jako obranného a bezpečnostního společenství lidí žijících na stejném území. Nemohu se však srovnat s faktem, že stát si přisvojuje právo řídit přímo i nepřímo svazek lidí, kteří se většinou dobrovolně rozhodli žít spolu. Myslíš si, že stát vlastně využívá rodinu žijící ve státem „posvěceném“ svazku jako zástavu proti tomu, aby jedinec takzvaně nevybočil z řady, tedy že manželství posvěcené státem dovoluje státu jednotlivce takto usměrňovat?
I: Docela tento fakt, onu teorii o obranném a bezpečnostním charakteru vyvrací. Soudě podle historických událostí, soudě podle četného množství válek, tak stát byl spíše jednotlivcům nebezpečný. Má-li stát chránit, pak je otázkou, koho vlastně chránil v Hitlerovském Německu, Stalinovském Rusku, jinými slovy - na prstech jedné ruky můžeme najít oblasti na této planetě, které nebyly zasaženy válkou za posledních sto let. Jestliže se stát chová k jednotlivci, když se chce vdát nebo oženit, jako ke kolečku v soukolí a to v době, kdy stát není v krizi, tak jestliže se do krize dostane, tak ono soukolí bude obzvláště velké a po nás se bude chtít nějaká oběť. Co soudíš?
H: Nechci s Tebou polemizovat o tom, jestli stát jako útvar, který má mít, dle mého názoru, v prvé řadě za úkol zajistit život relativně velké skupině lidí na stanoveném území podle společně dohodnutých pravidel, je příčinou válek. Spíše si a taky teď Tobě kladu otázku, zda je možné, aby při reálně nevyhnutelné existenci státu mohl vzniknout svazek lidí toužících žít spolu z jiných pohnutek než je společný obranný či jiný „celospolečenský“ zájem. Prostě žít spolu v lásce, vychovávat děti, tvořit společně prostředí pro uspokojování svých individuálních potřeb bez „požehnání“ státu?
I: Nevím jak u tebe, ale moje svatba mě velice bavila, velice jsem si ji užil. Vzpomínám na ni rád. Ale bylo to proto, že to bylo poprvé, že jsem byl vzrušený z toho, co mně čeká. Určitě mě nějaký celospolečenský význam byl ukradený. Nicméně, onen akt skutečně symbolizoval to, jak mě vlastně stát nikterak ke spokojenému životu nepomáhal. Spíše jsem si spokojený život vybudoval navzdory nepsaným společenským normám. Nejsem nějaký absolutní rebel proti státu, uvědomuji si, že některé věci jsou nevyhnutelné a že není lidské síly, která by je v současné době změnila, ale zároveň si uvědomuji současnou krizi manželství a rodin, která je mimo jiné způsobena tím, že člověk stále pro stát nic neznamená.
H: Já zásah státu do mého rozhodnutí „oženit se“ vnímám velmi silně. Žili jsme se svou pozdější manželkou v podnájmu čtyři roky jen tak, bez požehnání úřadů. Naskytla se možnost získal vlastní byt, ale s podmínkou, že budeme manželé, a tak se stalo. Podvědomě však mne nikdy neopustil pocit, že jsem se oženil proti své vůli, a tak jsem možná až přecitlivělý na stále ještě silně vnímanou skutečnost, že jenom život partnerů v manželství je správný a svazek vytvořený pouze jejich rozhodnutím se stále považuje za něco podřadného. Náš platný zákon o rodině je toho důkazem.
I: Svatba je správní akt, svatba je forma dohledu nad občany, svatba je mocenská strategie.Jistě lze namítnout, že stát tvoří lidé a od čeho dnes máme parlamentní demokracii, ale znovu opakuji, že pokud člověk usiluje o novou normu, tak jako jednotlivec nemá šanci a jako politická sílá ztrácí člověk sebe sama. Už nezastupuje sebe, ale onu politickou sílu. Nehledě k tomu, že i v případě vítězství svým názorem omezuje druhé. I názor většiny může být diktátem pro menšinu nebo jednotlivce. Takováhle úvaha může vést k tomu, zda-li stát jako jistý druh násilí na jednotlivci je bezpodmínečně nutný. Zda-li je možné jiné nestátní organizování lidí a jejich životů, zda-li je možný život bez státu. Když mluvíme o státu, tak mluvíme o majetku, ekonomice, o moci, o vlastnictví atd. Jestliže význam těchto slov pro člověka přestane být tak veliký, jestliže bude mít jiné priority, tak je možné o životě bez státu uvažovat, tak je možné uvažovat o životě bez násilí.
Život bez státu – život bez násilí
Do té doby je možné pouze konstatovat, že rozpor mezi potřebou státu jako celku lidí a potřebou člověka jako jednotlivce je příliš veliký. A to se promítá právě ve chvíli, kdy chtějí partneři uspořádat svůj život. Kdy chtějí určitým aktem dát svému společnému životu stimul. Svatba může být takovým stimulem, nicméně stát svými normami z ní dělá akt násilí. Stát svatbou dvou lidí uskutečňuje své potřeby a může potřeby těchto lidí potlačovat.
Svatba může být vnímána jako státní násilí
|