Rozhovor s A

Rozhovor s A

A: Myslím, že někdo má a někdo nemá pro rodinu vlohy. Včasné rozpoznání asi ulehčí mnoha lidem život. Co nejvíc hraje roli v tom, jestli a jak uspějeme v roli rodičů a partnerů?

I: Domnívám se, že obecně většina lidí je zcela nepřipravena na vytváření rodiny. Já tento jev chápu tak, že člověk může zakládat rodinu tehdy, pokud se naplnil a realizoval ve své rodině předchozí. Tím mám na mysli, že pokud jako dítě prožil se svými rodiči a sourozenci harmonický život, pokud načerpal lásku a sílu, tak má také dostatek lásky a síly rodinu vytvářet. A lze to říci i jinak. Člověk má schopnost naplnit roli rodiče, pokud bezezbytku naplnil roli dítěte se všemi etapami, ať už byl novorozencem, batoletem, dítětem, školákem, dospívajícím. Pokud tuto roli nenaplnil, stále se k ní vrací. Stále má potřebu se zabývat sebou a svým základním vývojem. Domnívám se, že mnoho dospělých nepřekonalo tuto první etapu. Jejich rozvoj nemůže být zajímavý v rodině, protože jim etapa vlastního dětství a vlastního dospívání stále má co říci. Jinými slovy dle indiánského rčení: dítě ještě nezemřelo, aby se mohl zrodit dospělý.

A: V dnešní době je velká krize rodiny, polovina rodin je rozvrácených, tzn. že polovina lidí zakládá rodiny, aniž by věděli jak má model fungující rodiny vypadat. Pak vidím spoustu rodin, které zdánlivě fungují, ale vztahy uvnitř jsou nefungující. Sama cítím, že rodina je opravdu základ, zázemí, které připravuje nové lidi do života, ale bohužel tento základ skoro nefunguje. Co s tím?

Falešný model rodiny

I: První, co mě napadá, první co vnímám jako zcela falešné je představa, že existuje něco jako model fungující rodiny. Každý model zákonitě musí být mrtvolný, protože vyhovuje pouze autorům tohoto modelu. Paradoxem je, že většinou se ukáže, že sami autoři nedokáží podle daného modelu žít. Hlavní autoritou pro vytvoření křesťanského modelu rodiny jsou lidé, kteří nikdy rodinu nemohli vytvářet, kteří měli dokonce tvorbu nové rodiny zakázanou. Mluvím o katolických náboženských autoritách. Jiný příklad je z postmoderní doby. Zákony o rodině jsou tvořeny stejně chybujícími lidmi jako jsme my všichni, dá se dokonce říci, že tvůrci zákonů mají často sami problémy v citové oblasti života. A jejich rodiny jsou plné skandálů.
Takže první co mě napadá, je osvobodit sebe i partnera od všech takzvaně fungujících modelů a pokusit se v rámci možností a v rámci právního prostředí vytvořit vlastní cestu.

A: Mám na mysli spíš zážitek láskyplné rodinné náruče, zážitek tolerance obou rodičů, řešení krizových situací, usmiřování, vzájemné komunikace a tak podobně. Mám zkušenost, že partner, který vyrostl v dětském domově a žil velice bohatým vnitřním životem, by byl jistě dobrým otcem, ale nedokázal si najít místo v rámci rodiny. Jeho životní zkušenosti byly příliš jiné a jistým způsobem ho deformovaly pro roli uvnitř rodiny. Jak toto vnímáš?

I: Já to vnímám tak, že s největší pravděpodobností byl svým způsobem narušený a jeho vnitřní svět byla svého druhu disharmonie, která měla za účel se s narušením vyrovnat. S takovým člověkem žít, znamená, že ona životní zkouška rodinou bude podstatně tvrdší a těžší a člověk si musí sám před sebou vyjasnit, co vlastně v životě chce a do jaké míry se chce druhému obětovat. Jiná odpověď na tvoji otázku otevírá Pandořinu skříňku. A tou je, zda-li má někdo, třeba společnost mluvit do toho, jestli je ten, či onen na rodinu připraven. Jestli není psychicky nemocný, jestli je dostatečně vyzrálý. Jestli má právo přinést společnosti dítě, i když bude pravděpodobně také psychicky narušené. Odpovědi na tyto otázky jsou tak citlivé, že by mohly znamenat průlom v etice. Znamenalo by to otevřít pro společnost téma vědomí, psychické zdraví, psychické stáří, psychohygieny, meditace a přírodní léčby a to v oblasti práva a zodpovědnosti za svůj psychický stav. Na tuto diskusi asi není společnost připravena.

A: Zatím to tedy je o osobní zodpovědnosti za svá rozhodnutí, a to, že založit rodinu je jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí v životě, to je jasné. Myslím, že hlavně muži zakládají rodiny s jakousi lehkomyslností nebo spíše s ní pak rodinu opouštějí. Ale samozřejmě je to i o ženách, jen s tím rozdílem, že žena je většinou ta, která se pak o děti stará. Muž se stává znova svobodným.
A kdo ví, co při rozchodech prožívají dětí a kdo ví, do jaké míry je to traumatizuje a ovlivňuje jejich život?

I: Otázka trochu navádí na boj mužského a ženského principu. Ona lehkomyslnost nebo lépe řečeno nevědomost je na obou stranách. Pro muže je téma rodiny dlouho nezajímavé, není to on, kdo jako první myslí na rodinu, když spatří krásnou dívku, se kterou se chce seznámit.
Není ani jeho téma mít zázemí, zabezpečení, jistotu. Muž má v sobě do třiceti let úplně jinou energii. Spíše má energii dobývání světa, poznávání světa, touhu po dobrodružství, chce něco znamenat, něčím nebo někým být. Má ambice, vyjíždí do světa, ve kterém chce lovit. Téma rodiny v mužském životě přináší žena. A zde se projevuje ona lehkomyslnost, ono nevědomí u žen a potažmo u mužů. Řekl bych, že ten, kdo nastartuje disharmonii, je v dané chvíli žena.
A to proto, že to je zpočátku její téma. Muž je teprve pro rodinu získáván.
Z hlediska tématu je žena vyspělejší, muž teprve pro rodinu dozrává.
Za prvé: většina žen ulpívá na své roli mít děti a založit rodinu. Některé ženy jsou v tom tak křečovité, že je pro ně více důležité nějakou rodinu mít a nějaké děti mít bez ohledu na kvalitu života, bez ohledu, jestli mají vhodného partnera, bez ohledu, jestli umějí být dobrými partnerkami, bez ohledu, jestli mají ekonomické zázemí. Mají strach, že jim ujede vlak, že pokud nechytí příležitost za pačesy, tak se možná jiný muž už nevyskytne. Toto ulpění je tak silné, že jsou ochotny muže do rodiny vmanévrovat. Muž je lehkomyslný tím, že se nechá, i když je teprve dítě, i když neví, co to vlastně rodina znamená. Pro ženu je důležité pochopit svůj instinkt.
Základní otázkou je: jsem schopna žít šťastně bez rodiny a dětí? Paradoxně teprve kladná a pravdivá odpověď na tuto otázku přináší lehkost a neulpění a s tím i sílu a vědomí rodinu zakládat.
Za druhé: společnost svými mrtvými modely celou otázku komplikuje. Člověk nemá něco dělat, protože se to má, protože to je zvykem. Má se rozhodovat podle sebe, podle vlastní potřeby. Měl by mít co největší povědomí o sobě, o svých schopnostech a potřebách. Muž je nevědomý tím, že se nechá uvrtat do rodiny, když je pro rodinu nezralý a muži skutečně dozrávají pro rodinu spíše blíže ke střednímu věku. Žena je nevědomá při volbě partnera pro rodinu, partner pro rodinu nemusí být totéž, co dobrý společník nebo milenec.
Za třetí: muži skutečně často opouštějí rodiny, ale to je již výslednice nefungující rodiny. Muži odcházejí, protože rodina neplní svoji funkci, samozřejmě, že muži mají na tom rovnocenný podíl, ale ať už si to uvědomíme nebo ne, není to primární mužské téma a je potřeba si přiznat, že se muži učí v rodině žít s pomocí ženy. Už proto, že většina jejich energie a času je nasměrována vně rodiny a u žen je to naopak.

Žena je expert na vnitřek rodiny, muž je expert na vnějšek rodiny

A: Souhlasím s tím, že žena je citový pilíř rodiny a muž ekonomický pilíř. Ale můžou být i jiné varianty, třeba opačné. I když moc nevěřím tomu, že žena podnikatelka, která tráví většinu dne v práci může být zároveň dobrou matkou. Neplatí nakonec i dnes ten jeskynní model rodiny, kdy žena udržuje oheň a muž přináší domů úlovky?

I: V tom to právě je. V dnešním postmoderním světě se žije úplně jinak. Jsou nám známy všechny možné modely – jak se na věc dívají křesťané, muslimové, hinduisté a další náboženské skupiny. Víme, jak se žilo u primitivních národů, víme, jak se žije v moderní společnosti, víme, jaký je rozdíl v rodině v různých rasách a jaký je rozdíl mezi Švédskem a třeba Rumunskem. Je tolik vzorů a tolik příkladů. Pojem rodiny dále rozšiřují iniciativy gayů a lesbiček a dále pokusy malých společenství, malých komunit, které chtějí založit rodinu v širším slova smyslu.
Podle mého názoru by měla společnost umožnit co nejširší formu rodiny, vytvořit právní a ekonomické prostředí, aby co nejširší formy mohly existovat a byly rovnoprávné. Společnost by měla podpořit i morální rovnocennost všech forem. V té chvíli lidé mohou reagovat na svoji konkrétní situaci a přizpůsobit se podle toho, jací jsou, jaké mají potřeby, jaké mají možnosti a schopnosti, protože každý model může pro jednoho fungovat a pro druhého může být otroctvím. A jestliže partneři za každou cenu tlačí na jednu formu, za každou cenu „tlačí na pilu“ a přitom nemají na to, aby danou formu rodiny realizovali, tak je daleko lepší cesta pojem rodiny rozšířit. Taky je daleko lepší cesta rodinu tvořit z toho, co je. Když si takovou svobodu forem dovolíme, tak stejně nakonec nejvíce bude dominovat onen klasický model ohně a úlovku, lovce a sběračky, ale muž a žena nebudou tak vyhraněné polarity a budou mít svobodu pro společný život.