Rozhovor s Jirkou

Jirka: Psal jsi o rodině. Myslíš tím třeba i písemně se dohodnout na řešení závažných témat v životě rodiny? Třeba předem se dohodnout o rozdělení majetku a komu připadnou děti v případě rozvodu (rozchodu)? Myslíš, že v období zamilovanosti a hlubokého sblížení s partnerem je člověk schopen myslet na takové věci? A to i když ví, že je to důležité téma?

I: Myslím právě, že v období zamilovanosti se nemá myslet na tyto věci, naopak má si plně užívat milování, má si plně užívat všech prožitků a extází. S jedinou výjimkou a tou je, že bude vědomý při pohlavním styku, aby nedošlo k nechtěnému početí. Oddělit citový a hmotný život mimo jiné znamená, že jestliže prožívá významné citové období a třeba to období prožívá poprvé, je zcela vhodné se do něj beze zbytku ponořit.
Majetek, peníze, rodinu má vytvářet, jestliže jsou plně v harmonii hmota a city, mysl a emoce. Jiná odpověď na tutéž otázku se zabývá lidmi, kteří jsou už dlouho spolu. Nikde není napsáno, že s životním partnerem věčně budu prožívat lásku a milostnou extázi. Protože však rodina je založena a máme odpovědnost za děti a za sociální jistoty, tak je také možná varianta ponechat rodinu ve své sociální funkci, udržovat s partnerem úctu a podporu a zároveň dát spontánně prostor svým citům třeba k jiné osobě, jestliže se takové city objeví. Chci tím trochu popřít dogma, že za každou cenu musí být totožný sociální a milostný partner. A že si dovedu představit i to, že ve vzájemné lásce a úctě bude tolerována citová bouře, zvláště, když je jasné, že city nelze kontrolovat, že city je možné pouze vyjadřovat.

J: To je jistě ideální představa o funkci vztahu. Ale cítím, že hlavně pro ženu je asi těžké přijmout to, že se její partner citově angažuje jinde. Téměř vždy je to ženou považováno za konec vztahu a tím i konec rodiny. Mnohdy ještě několik let spolu lidé žijí, ale je to taková dohoda o tom, že nebudeme dětem kazit mládí rozvrácením rodiny a traumatizovat je rozvodem. Myslím, že ten způsob, který jsi naznačil je pro „běžného“ člověka nereálný. Vyžaduje to totiž velmi velkou vyspělost u obou partnerů.
Zajímalo by mě, kdy tedy řešit hmotné i citové situace, které mohou v budoucnu nastat a jakou formou?

I: Tipl bych si, že pro muže je to těžší, že muži mají více tendenci vlastnit a žárlit, a že ženy jsou schopny více tolerovat, už i proto, že jsou více primárně citově připraveny.
Je důležité rozkrýt, co se během mimořádných rodinných situací děje. Je zde strach, že se změnou citů, s výkyvy emocionálních potřeb člověk ve svém partnerovi ztratí spoluživitele, že rodina jako podnik se rozpadne.
Tomu lze čelit tím, že svoji rodinu na hmotné úrovni stavím tak, že se může kdykoliv rozpadnout. Oddělením majetku, základní dohodou o způsobu zániku rodiny. Je-li taková dohoda, každý z partnerů může s takovou variantou počítat a na ni se připravit.
Dále je dobré si uvědomit, že případný rozchod nebo rozvod sám o sobě není trauma. Jak může nějaký papír, nějaké jednání na úřadě vytvořit trauma? Jak může vytvořit trauma to, že
někdo bude bydlet jinde? Trauma si vytvoří lidé, neboť se objeví jejich strachy, jejich nejistoty, které z neutrální situace ono trauma udělají.
Pomohlo by vědomí, že rozchody jsou normální součástí života, že mohou nastat, že mohou být prospěšné a že případné děti tím mohou získat, neboť místo jednoho tatínka mohou mít dva, místo jedné maminky mohou mít dvě.
Chápu zároveň, že konečný důsledek takového jednání znamená změnit dogmatický obsah slova rodina. Kdybychom dokázali, že všichni zúčastnění budou přátelé, ať se děje, co se děje, kdybychom nedělali ikony z rolí matky a otce jako jediné citové autority, byli bychom dál. Tady se pouštím příliš daleko, pro tuto chvíli mi postačí, že se změní vědomí o tom, že rozchod je katastrofa a že rozchod je trauma. Takovéto vnímání situací je to největší zlo. A toto zlo vychází z té mrtvé představy, že partneři mají být spolu do konce života, že když se jednou v raném věku rozhodnou s kým budou žít, že to nemohou v jiném období svého života změnit.
Naopak bych doporučoval podpořit vizi, že život je duchovní cesta a že každého, koho potkáme můžeme do života přivítat a s ním se obohatit a s ním vyměňovat. A že náš růst je dán hloubkou životních zkušeností a možností poznávat.

J: Co je podle tebe třeba udělat, abychom tohoto náhledu na vztahy byli schopni? Je možné to docílit i přes odpor více či méně rigidního okolí, které na nás ze všech stran tlačí, abychom se zařadili? Myslíš si, že tento postoj souvisí s naší duchovní vyspělostí, kterou lze rozvíjet třeba pomocí práce s Reiki?
I: V této chvíli je možné hovořit o společenské manipulaci, o náboženské manipulaci, o tom, že náš život je stále formátován minulostí a minulými zkušenostmi. Je možné hovořit o tom, že člověk nemá dostatek úcty k sobě samému, že sám sebe nezná a vlastně ani nemá dostatek síly a schopnosti a znalosti sebe změnit a sebe transformovat pro kvalitnější život.
Ale odpověď by měla být co nepraktičtější. Ten, kdo chce zkvalitnit své vztahy a svou rodinu a svůj milostný život, může s námi zkusit Reiki živou cestu. Je to proces, kterému důvěřujeme, o kterém píšeme a který dlouhodobě vykazuje výrazné pokroky zúčastněných.