Rozhovor s Alenkou

Rozhovor s Alenkou

Alenka: Nesouvisí náhodou potlačování kreativity s celkovým respektem vůči dítěti, uznáním jeho vlastního prostoru nejen pro tvoření, ale i pro život?
I: Pro mě osobně tvoření znamená život. Já bych neodděloval život od tvoření nebo tvoření od života. Protože každý okamžik našeho života je jiný a nikdy se nemůžeme spolehnout na předchozí zkušenost, vždycky je tady nějaký nový prvek, nějaká nová událost, nějaká nová souvislost. Kdybychom se zachovali podle toho, jak jsme se zachovali dříve, hrozí, že jednáme již podle mrtvého vzoru. Hrozí to, že nevyhodnotíme správně to, co se nám v životě děje. Jenom porovnáváme, jenom je ta životní situace podobná té životní situaci dřívější. Takže podle mého názoru tvoření je život. A jestliže příliš omezíme kreativitu dítěte, tak omezujeme jeho život. Takže respekt vůči dítěti, uznání jeho vlastního prostoru, je vlastně uznáním jeho prostoru ke tvoření svého života.
A: Cítím, že tímto malým prostorem ke tvoření je poznamenáno hodně lidí včetně mě. Někdy mám pocit, že tvořit za normálních okolností je těžké, musí přijít nějaký velký impuls nebo stres, aby se kreativita vybudila.

Symptom potlačení

I: Toto je přesně symptom potlačení. Jestliže kreativita potřebuje impuls nebo stres, tak překonává určitou překážku. Člověk, aby byl kreativní, tak se musí do toho nutit nebo reagovat na mocný stimul. Kreativita není spontánní. Je vynucovaná oním stimulem. V podstatě je vynucována strachem nebo zpracováním strachu. Ten strach je potlačen a strach blokuje odvahu učinit něco nového, učinit neznámý krok. A kreativita, jak už jsme řekli, je odvaha uskutečnit něco nového. Kdybychom v dětství byli podporováni v tom, abychom mohli uskutečňovat něco nového, bylo by to pro nás přirozené. Byli bychom přirození a spontánní a nepotřebovali bychom mocný stimul. Tvořili bychom meditativně.
A: Většina velkých děl v literatuře a hudbě vznikla pod vlivem nejrůznějších emocí, strachu, smutku, deprese… Co je to za kreativitu?
I: Rozumím otázce. Domnívám se, že téměř všichni jsme poznamenaní potlačováním v dětství. Domnívám se, že výchova dětí není vědomá, že společnost ještě není na takové úrovni, aby dávala dostatečnou pozornost tvořivosti dětí. Jestliže společnost k tomu není připravena dnes, tak rozhodně k tomu nebyla připravena v minulosti. Takže všichni slavní autoři, všichni slavní skladatelé, všichni slavní umělci byli rozhodně v dětství v té či oné míře potlačováni, protože nevěřím, že by v té době byla společnost vědomá, když stále není vědomá nyní. A také, když jsme se učili ve škole o nějaké slavné osobnosti, vždycky jsme se učili i o jeho životě a jak jeho život ovlivnil jeho dílo. Například o Mozartovi je známo, že jeho dílo je ovlivněno vztahem ke svému otci. Proto je na velikém díle patrné, jak autor sám se sebou zápasí, a vlastně tento zápas je oním mocným stimulem pro vytvoření velkého díla. Nicméně, u velkého díla se stane, že onen zápas se sebou, prostřednictvím svého díla, vyhraje. Velké dílo vznikne navzdory tomu osobnímu potlačení. To se, podle mého názoru, stane u pár jedinců. Kdoví, jak velká díla u mnohem více autorů by vznikla, kdyby nebylo potlačování v dětství, kdyby nebylo potlačování ze společnosti.
A: Tvoření je tedy také forma terapie.
I: Tvoření je forma terapie do té doby, než se člověk se svým potlačením vyrovná. Jakmile se tak stane, a u většiny slavných se tak děje, tak už to není terapie a tvoření se stává více meditací, člověk je více kanálem Existence. Člověk tvoří v zastoupení Boha, Přírody, Vesmíru, je stále člověkem, ale na dílo přestává mít vliv to, jaký měl život.