Stal jsem se SKROMNÝM A NESOBECKÝM. Výsledkem je moje celoživotní tápání. Útěky od zodpovědnosti za SVÉ DÍLO. Obětuji se za druhé a sám nic nezískávám. Vložená energie do toho co tvořím, se mi nevrací, protože na tom co stvořím chybí ZPÁTEČNÍ ADRESA … TOTO JSEM UDĚLAL JÁ!!!! A
Nebezpečný Guru Shunyam, který je známý svým pseudoduchovním hnutím Reiki živá cesta opět zaútočil. Tentokráte se vymytí mozků u jeho oddaných projevilo rafinovaně. Začínají skládat o něm a o hnutí samém básně. Známý psycholog prof. Šťastný komentoval následující báseň jako návrat do dětských let. Oddanou adeptku, autorku onoho dílka pak jako snovou osobu žíjící v nereálném imaginativním světě. Odtržena od skutečnosti a s oddaností sobě vlastní pak básní o smyšlených výjevech svého dětského světa.
Považuji za důležité na tyto nebezpečné praktiky upozornit.
Pochopení rodiny jako duchovní cesty je způsob života, při kterém chápeme rodinu jako životní příležitost, během které se můžeme rozvinout. Můžeme rozvinout vědomí o nejzákladnějších otázkách života, můžeme se řešením všech otázek rodiny transformovat.
Muž i žena chtějí směňovat hmotu za city , ale tím si zadělávají na problémy. Směňují něco co mají za něco co nemají. To je sice podstatou směny, směnou chceme něco získat, ale zároveň je to nepochopení přírodního zákona .
Protože hmota je směnitelná za hmotu a city jsou směnitelné za city.
Hmota nemůže být směněna za city neboť city a hmota mají zcela jinou kvalitu. Podléhají jiným zákonitostem. Nikdy city nezískáme hmotou a nikdy hmotu nezískáme city.
Založení nové rodiny je důležitý akt, který člověka ovlivní na dlouhou dobu. Založení rodiny znamená, že původní rodina, ve které člověk vyrůstal, přestává stačit, neboť jednotlivé role jsou již obehrány a odehrány. Abychom se mohli dále vyvíjet, abychom mohli naplnit svůj život, potřebujeme novou sociální jednotku. Jednotku, ze které budeme čerpat sílu. Rodina je organizovaná jednotka, která určuje způsob našeho sociálního života. Je to uskutečněné spojení našich citových a materiálních potřeb. Jedná se rovněž o výměnu služeb a podpory.
Většina lidí je nemocná právě proto, že řádně nezakusili pocit vítězství, že nepoznali triumf, že nepoznali pocit úspěchu. Proto, když se nám cokoli podaří, dopřejme si nějaký čas pro vítězství, pro triumf, oslavme to, co se nám podařilo.
Přesně ve chvíli, kdy autor svého díla nebo své práce sdělí své autorství, mohou se objevit potlačená ega druhých. Přesně ve chvíli, kdy autor je na vrcholu nadšení svým dílem, což je přirozený jev, neboť to znamená, že žije svým dílem, se stane terčem kritiky druhých.
Přesně ve chvíli, kdy autor cítí, že v dané chvíli je autorem a že cítí být nejlepším na světě, tak toto velké zvolání, toto velké vyjádření, toto velké prohlášení vyvolá onu známou neadekvátní reakci přesně u těch, kteří sami nejsou schopni tvořit, kteří sami nejsou schopni realizovat svá ega a přijmout za svoji práci zodpovědnost.
Rafinovaný způsob potlačení je hra na ego. „Ty máš velké ego“ volá většinou ten, který nás chce potlačit a manipulovat. O egu s oblibou hovoří ten, který na náš úkor chce prosadit sám sebe. Ego souvisí s individualitou. Se schopností být sám sebou. Malé dítě si uvědomuje samo sebe – tedy své ego, když začíná říkat „ne“, anebo když začíná samo sebe nazývat křestním jménem a začíná říkat já.
Ego, tedy vědomí si své individuality, vědomí si svých potřeb, schopnost mít pozornost na sebe a své dílo je základní stavební kámen lidského života.
Civilizovaný člověk je slušný, je zvyklý nasazovat společenskou masku bez ohledu na to, jak se cítí. Většinu stresu a podnětu do sebe „polyká“, vlastní prožitek, který se projeví jako reakce na stres nebo silný podnět také do sebe „polyká“ a tím vytváří virovou strukturu – strukturu potlačení.
Jednou jsem šla z nádraží do práce. Mohla jsem si vybrat z několika cest a způsobů: jet MHD, jít pěšky přes město, nebo jít parkem. Šla jsem prkem. Pršelo. Deštník jsem buď neměla, nebo nechtěla roztáhnout. Už si nevzpomínám. Déšť mi máčel vlasy a obličej. A pak mě napadlo, že si vyzuji boty. Tak jsem to udělala. Šla jsem bosa a cítila pod nohama udusanou hlínu a jemný štěrk. Zmáčená a špinavá, ale šťastná. Je to nádherný pocit, dotknout se bosou nohou země. Miluji déšť. Samozřejmě, že ne vždy je vhodné promoknout a pak třeba nastydnout. Jednou, už ani nevím kdy, jsem byla na nějaké akci v Lažánkách. Tančili jsme a venku pršelo. Vyběhla jsem na balkon a sundala si tričko. Nádherný, nový pocit. Tančila jsem ve větru a dešti. Se sprchou se to nedá vůbec srovnávat. Tehdy jsem se cítila jako dítě přírody.
Dita
