Po čem vlastně tahle úvaha volá? Zajímalo mne, jak svou domácí terapii prožívali ostatní, jaké to pro ně bylo, zajímalo mne, jak se to projevilo v nich samých a následně v jejich okolí, jak to pohnulo s jejich vnitřním světem, co nového to vyplavilo z velkých hloubek jejich duše a jak s tím naložili! Proto mám pocit dluhu, něčeho, co mělo proběhnout a nezadařilo se. Abychom něco takového hodnotného uslyšeli, museli bychom tomu nejdřív dát prostor, třeba obyčejným tichem, vlastním naladěním, podporou, či posvátností chvíle nebo soustředěním se...

POCIT DLUHU
V Lažánkách jsem pocítila únavu a otrávenost na naší skupině. Měl to být sharing, ale já se v tu chvíli duchovně flákala a vedoucí skupiny nepodal takové úvodní slovo, které by do situace sdílení konkrétně uvedlo.....takže jsem chvíli přemýšlela, k čemu tam vlastně takhle spolu jsme. Vytvořila se velmi nerovnovážná situace a tuším, že to tak cítili všichni. Slovo mělo převážně několik radilů chvástajících si ega, kteří své poučující proslovy prokládali vtipnýma řečma pro pobavení...Když pak přeci jen někdo zreflektoval, že většina lidí není do sdílení vtažena, ozvala se úzkost: "Přece nemůžete po nováčcích chtít, aby mluvili!" Reakcí bylo, že padlo jedno sdělení a u toho bohužel zůstalo.
Než jsem se totálně vzdala a sklátila na podlahu, rozhlížela jsem se po ostatních a na obličejích jsem spatřovala asi to, co jsem cítila sama - otrávenost, únavu, rozpaky promluvit, občasný úsměv, postupné usínání, chvilkovou pozornost....
Mám teď na sebe dost velkou zlost, že jsem se nedokázala v tu chvíli ozvat a sdělit všem své pocity, což by mohlo přispět k uvolnění celé situace. Bála jsem se. Bála jsem se sama sebe a bála jsem se reakce jednotlivců ve skupině. Protože jsem v tu chvíli v sobě měla konflikt a nejasno, což vyvolávalo vzek, nechtěla jsem do skupiny vnést něco nezpracovaného.
Po čem vlastně tahle úvaha volá? Zajímalo mne, jak svou domácí terapii prožívali ostatní, jaké to pro ně bylo, zajímalo mne, jak se to projevilo v nich samých a následně v jejich okolí, jak to pohnulo s jejich vnitřním světem, co nového to vyplavilo z velkých hloubek jejich duše a jak s tím naložili! Proto mám pocit dluhu, něčeho, co mělo proběhnout a nezadařilo se. Abychom něco takového hodnotného uslyšeli, museli bychom tomu nejdřív dát prostor, třeba obyčejným tichem, vlastním naladěním, podporou, či posvátností chvíle nebo soustředěním se... Svým opožeděným slovem bych chtěla tak přispět k tomu, aby se napříště do sdílení zapojili všichni, kteří tomu byli jen trochu otevření, protože aktivní účast je to, co povznáší, to, co nabíjí.
Za sebe mohu sdělit, že domácí terapie mi pomohla prožít některé nepříjemné pocity, kterým jsem se (bych se) v životě bez meditace vyhýbala, protože byly ohrožující. Věděla jsem o nich, ale dynamička mi pomohla dostat se do nich, nechat je v sobě rozehrát a být s nimi, jak mnou procházely až ke konečnému pocitu úlevy.

Děkuju, že jsem to mohla napsat, když už jsem neměla odvahu to říct. A budu moc ráda, miláčkové, když někteří, kdo budete mít chuť, napíšete, co to dělalo s vámi.
Martinka Kašpárková