Obrázek - zdroj www.novazeme.ninj.com

Připadá mi to dávno, co jsem se dozvěděla o Mohendžodáru a okamžitě se rozhodla přihlásit se na cvičení. Ale dávno to není. To jen účinky cvičení přinášejí do života takové změny, že když se otočím tři roky zpátky, nepoznávám se. Před třemi lety jsem se začala učit prožívat život "po tantricku", s principem přijímání všeho, nebránění se prožitku a první výsledky přicházely hned po prvních cvičeních a katarzních technikách ještě na Domečku v Brně, např. začaly se mi znovu zdát sny. Před tím se mi nejméně 12 let nezdály. To byla doba, kdy jsem chodila s mužem a pak za něj byla provdaná. Otevřely se mi nové a navrátily staré podoby tvořivosti - pletení, malování, fotografování, háčkování, víc si doma při vaření i úklidu zpívám, změnila jsem i barevné ladění bytu a doplnila novým nábytkem. Užívám si barev i sukní a cítím, jak si užívá i Země jiné energie, která vzniká z vlnící se látky než z úzkých nohavic kalhot. Vnímám svůj život jako naplněný, nelituji ničeho, co jsem udělala, vše je, jak má být. Prožívám ho vědomě. Objevuji v sobě to, čím mohu prospět ostatním, čeho je ve mně tolik, že cítím potřebu podělit se - o radost, soucítění. Mohendžodáro také ve mně nelítostně odhalilo sklon být poživačná - je to touha něco v sobě naplnit, utišit, nikdy nemám dost, je to bezedný hlad, je to obava jít k sobě, do hlubin, přijmout se taková, jaká jsem a tím vše v sobě rozpustit. Tím se krmí ego, a kdyby nebylo, tak bych najednou nebyla já. Inu, prostor pro práci na sobě… Každý den je od rána do večera prostorem pro duchovní praxi.

Teď vím, jak moc jsem Mohendžodáro potřebovala ve svém životě a že mi často přineslo ne to, co jsem chtěla, co jsem si představovala a po čem toužila, ale to, co jsem potřebovala, pro co sem moje duše přišla, a to skrze lidi, kteří vyšli na cestě přede mnou (Moničko, Igorku, moc děkuji za to, že jste a jací jste.), a skrze mnoho, mnoho událostí, z nichž se skládá mozaika smyslu pobytu mé duše na Zemi.

První ásana: Žena - Kráska
Začínám ásanou, která znamená základ vnitřní ženy. Přijetí se taková, jaká jsem. Představuje krásu, která není na povrchu, která tudíž není pomíjivá, ale vychází zevnitř. A tím, že je uvnitř, je stálá, jakoby samozřejmá, působí navenek jako vnitřní síla, jež se projevuje v klidu meditace i v činnostech všedního dne, oddělujeme-li vůbec oboje.
Vnímám, že člověk má k poznání sebe a světa různé nástroje, prostředky. Jedním z nich je tělo. A protože mužské a ženské vnímání (tělo) se liší, je právě ženství pro mě cestou k poznání Pravdy, k čistému vědomí. Používám "cítím" místo "myslím". Protože teď mám ženské tělo. Máme jen dvě možnosti. Kdyby to bylo jedno, neexistovaly by dva typy lidských těl a tím i různé prožívání světa, těla i sexuality.

Uvědomuji si, že jsem vždy víc naslouchala, než povídala. Víc přijímala, o věcech přemýšlela, než bojovala. A také mi dlouho trvá, než se k něčemu vyjádřím, protože se učím orientovat v tom, co cítím. Zvenčí to vypadá, že si dávám načas, ale teprve, až se vzdálím od situace, dokážu plně pochopit její hloubku. Tento proces se pomalu tím, jak se učím sebe poznávat, stává jistější, a zároveň i hlubší. Rychlost není důležitá. Ráda naslouchám vyprávění starých žen. Po letech hledání jsem skrze národopis našla své kořeny. Musela jsem přijmout a rozpustit maminčinou výchovou vštěpovaný odmítavý postoj k Hané, ale posledních 20 let se cítím ukotvená a rodný kraj ve mně zní písněmi, září krojem i našimi zvyky. Žiji s vědomím genia loci. Náš rodokmen sahá do 18. století, stále se pohybujeme na Hané. Možná je to začátek cesty rozpouštění vědomí kořenů.

V tomto textu jsou myšlenky stále aktuální, ale i ty, které jsou už přežité. Nechávám je tu pro sebe jako doklad zrání. Ty několik týdnů staré přišly ve chvíli, kdy jsem se ptala, zda se ve všech oblastech svého života chovám jako žena. Ve vztazích ano, v práci ano, v rodině to jde občas ztuha, protože žiji s dospívajícím synem. Dřív ženy potřebovaly od muže fyzické zázemí, bezpečí, pocit jistoty. V dnešní době to vnímám jako vědomí "jsem milována". To je bezpečí, z něhož vyrůstá citová základna k prožívání všeho ženského. Ale je to připoutanost, závislost. A nad tím vším se klene láska, která mnou prochází, kterou cítím jako dar od Boha. Cítím ji nepřetržitě, proto jsem svobodná. Absolutní láska je absolutní svoboda. Pokud to není absolutní, není to láska. Mohu jít kamkoliv, dělat cokoli a ona je. Nejsem jejím původcem, protože je obrovská, přesahuje mě a cítím ji ke všem bytostem, ve všem, co prožívám. Jsem jí.

Druhá ásana: Žena - Kněžka
Vzpomínám si přesně, proč jsem se rozhodla jít na 2. ročník tantra-jógy. Hledala jsem ženu - bohyni, mistryni, kněžku, farářku nebo starou moudrou babičku, která by mě zasvětila do jedné cesty, do jednoho způsobu pohledu na Pravdu, abych nemusela sama hledat a zkoušet. Abych za ní přišla s otázkou a ona znala všechna řešení. Je to těžké ve světě, kde jsou všude mistři muži. Cítím, že tu starou moudrou babičku mám skrytou v sobě, jsem vedena intuicí otevřenou díky druhé ásaně. Dává mi odpovědi na vše, co potřebuji vědět. Ale když se nestíhám cvičením a meditací čistit, zapomenu se zastavit, tak není nikdo (jenom já), kdo by mi řekl, jak dál. Vůbec intuice a léčebná síla ženského kruhu jsou naše ohromné nástroje, které se krásně doplňují. Znám se - jsem víc naslouchající než povídací a ženy toho napovídají mnoho, ale to, co ze sdílení srdce přijme, na co "kývne", je to jedině správné pro mě. Důvěřuji svému srdci. Důvěřuji své duši. Důvěřuji své intuici.

Sem patří i zvědomění mého vztahu k menstruaci. Když přišla někdy ve dvanácti letech poprvé, máma mi řekla, že jsem zdravá. Bylo to pro mě uklidňující, ale já cítila, že to není vše. Otázky se objevily znovu až asi před čtyřmi lety ve chvíli, kdy mi v době před měsíčními dny přicházely informace, bolely a úplně mě vykolejovaly, protože byly pravdivé do morku kosti. Nevěděla jsem, co s nimi dělat, byla jsem z nich smutná, plakala, propadala depresím. Nedokázala jsem je přijmout. Psycholožka mě poslala na psychiatrii, a tak jsem začala užívat antidepresiva. Diagnóza: premenstruační syndrom. Po dvou měsících, kdy se mi díky lékům změnilo vnímání, jsem si řekla dost, to přece musím zvládnout sama bez chemie. A v období před menstruací víc meditovala, jedla lehčí jídla a situace se uklidnila. Dokonce jsem se začala těšit na období mezi ovulací a menstruací, protože mi chodí odpovědi z vyšších světů. Hladinu hormonů cítím jako most mezi mým fyzickým tělem a duchovním světem. Je to přirozený nástroj ženské spirituality. A Mohendžodáro pracuje s hormonálním systémem ženy. Nejvíce informací chodí od ovulace, před menstruací nebo během ní. Dřív ženy v tomto období zavírali, oddělovali, mluvili o nečisté menstruační krvi, ale v podstatě se jich báli. Zavírali je muži, protože ony měly vidiny, vize, říkaly Pravdu. Přinášely poznání, a to se někdy nechce slyšet. Uvědomuji si silně vztah k Zemi, kde jsem doma. Přemýšlím také o dvou různých přístupech - trénované jogínky cvičením měsíční dny prožívají jen vnitřně a nekrvácejí, a naše pohanské předkyně chodily čapět na bobek na pole a zúrodňovaly je. Ovládaly svaly pánevního dna tak, že krev mohly přijít na pole vypustit, kdy potřebovaly …

Před dvěma lety jsem si koupila a s nadšením začala používat menstruační kalíšek. Tehdy jsem cítila, že nechci, aby po mně na Zemi zůstaly kilogramy vložek. Ale časem přišel daleko hlubší význam jeho přebývání v mém lůně. Začala jsem při úplňku vracet svoji krev Zemi a od té doby cítím spojení s jejím tělem, s její vůní, dechem, s její duší a vnímám ji jako živou bytost, která nás nosí na zádech. Nebo na prsou. Je to naše Matka, která nám dává úplně vše, co potřebujeme k životu. Nosím ji v srdci jako další dítě. V ženském srdci je tolik místa...

Přišla mi od kamarádky lékařky petice na podporu jednotného postupu v rámci osvěty a propagace očkování proti rakovině děložního čípku v zemích EU. Uvědomuji si, že ostatně tak jako vždy, by očkováním šlo jen o potření povrchu problému, nikoliv řešení jeho podstaty zevnitř. Prevence totiž v tomto případě začíná u první menstruace, díky níž dívka dostává do rukou úžasný nástroj - probuzenou intuici. Samozřejmě v tom případě, že ji vědomá maminka nebo jiná důvěrná žena do významu měsíčních dnů pro ženu a tím i celé její okolí zasvětí. Tím, že se dívka-žena řídí intuicí, dokáže chápat a přijímat své různé emocionální stavy, které tím zpracovává a neukládá je v těle jako zdroj budoucích zdravotních problémů, např. rakoviny.

Protože se stáváme vědomými, jdeme ke své věčné nezničitelné podstatě. Je to to jediné správné na světě. Máme dar - cítíme, soucítíme - máme prostředek k hledání vědomí, tedy Boha, máme ten nejsilnější nástroj - meditaci, neprobádanou, s účinky fyzickými, duševními i duchovními. Když člověk medituje, stává se silným zářičem.

Největší význam nástupu na cestu poznání spatřuji v tom, že mi chodí informace, začínám chápat smysl věcí, které se dějí. Jakoby vidím do záměru, "Pánubohu pod ruce" - to je snad až rouhání , (trošku pokory, holčičko), vidím své poslání na Zemi a také se nemusím kvůli různým věcem trápit. Vím, proč mi přišel do života nynější přítel, jehož miluji, a přesto spolu nemáme děťátko, po kterém jsem toužila. Každým měsícem a rokem našeho vztahu přicházejí další a další objasnění, proč je to právě on. A já jen nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak vše do sebe zapadá.

Třetí ásana: Žena - Herečka
To je emocionalita, hravost, spontaneita, vysmát se celému světu, i když sama už nevím kudy kam. Aspekt Ženy herečky vnímám jako umění prožitku. Zcela zřetelně se projevil v mé profesi učitelky, především ve výchovách (literární a hudební). Ujasňuji si své pojetí hudební výchovy, které koresponduje s tím, co mnoha ženám a vlastně lidem chybí - tvořivost, spontánnost. Výkon učitele hudební výchovy (a žádného jiného)se nedá vměstnat do kolonek tabulek. Mé pojetí hudebně výchovného procesu je prožitkové, nikoli výkonnostní. Výkon vychází z hlavy, prožitek ze srdce, výkon je na základě toho, co jsme si někde přečetli, slyšeli od jiných lidí a pak nastudovali, kdežto prožitek je individuální hluboká vlastní zkušenost. Celá společnost uniká k výkonu, protože je snadněji měřitelný (mužský princip, poměřování, soutěžení), ale prožitek je ženský princip, to, co společnost neuznává, nedoceňuje, protože lidé neumějí prožívat - bojí se. Stejně tak pro poezii, prózu, výtvarné umění, hudební díla - nejsem pro interpretaci básní, obrazů a skladeb, jejich výklad stylem - "Co tím chtěl básník říct?" Mohu jen spekulovat o tom, co básník prožíval. Rozbor díla je pouze návod, jak k tomu došli jiní, ale stejně mohu rozebrat jen formu, tedy to vnější, ale hluboký obsah zůstane skrytý. Je potřeba tvořit - psát básně, umět napsat povídku, vyjádřit emoce nějakou literární formou, pohybem, složit písničku, zahrát si na buben. Vzpomněla jsem si, jak mě vždy v hudební výchově na základní škole vytrhlo z prožitku hudby učitelčino tlesknutí - tlesk vytrhne člověka ze srdce, z prožitku a přenese ho do hlavy a člověk se hned začne kontrolovat, posuzovat, hodnotit a to je špatně. Člověk musí ztratit hlavu, kontrolu, přestat se kontrolovat. Výsledkem hudební výchovy pojímané výkonnostně je známá věta "Já nezpívám, protože to neumím" a dokonce někteří kolegové říkají studentům, že někdo má nadání zpívat, psát básně a někdo ne. Jsem pro učení pro život, učení tvořivé, aby děti samy tvořily, psaly, hrály, zpívaly, tancovaly, komponovaly, … prožívaly.

A stejné je to ve vztahu, v každodenním životě. Dva dny nejsou stejné. Tady a teď je pokaždé naplněno jinými obrazy, tvary, zvuky, chutěmi, zvuky i doteky. Jako Býk jsem hodně smyslová a přišlo mi, že to, co nemůžeme vlastnit, třeba východ slunce, divokou bouřku, posvátnost ticha, pomalu se snášející sníh nebo déšť zpívající v rýně, to máme navždy.

Čtvrtá ásana: Žena - Milenka
Pro mě silné téma. Je propojeno s první ásanou, odkud pramení sebevědomí krásy. Sexuální energii pociťuji jako nejsilnější hnací motor svého života. Ale i to se v posledních měsících mění. Mé sexuální zrání bylo divoké a nevědomé, jeho kořeny jsou v rodině, kde se o milování vůbec nemluvilo. Na fyzické rovině jsem nikdy neměla žádná tabu. K této ásaně patří následující příběh:

Je večer. U B. řešíme otázku výchovy mého dospívajícího syna. Jsem ráda. Přítel má v tomto směru velké zkušenosti, vychoval dvě dcery, je vnímavý muž. Jsem vděčná za nadhled, který mi svým pohledem poskytuje. Sprcha, pak už jen společná přikrývka. Lehce oděni tiskneme se k sobě. Usíná mi v náruči. Uvědomuji si, jak je vše krásné a odevzdané. Napětí posledních dní se rozplývá. Je už hodně hodin. Svou touhu rozpouštím. Uvědomuji si, že takhle blízko si budeme až za dlouho. Prožívám tady a teď. Přijímám, co přichází. Odevzdávám se. Tak se tedy milovat nebudeme. Ležet jeden s druhým v objetí je nádherné. Jsem na vlně, nechávám se unášet a vše je, jak má být. Naše prsty se hladí. Jakoby na víc neměly sílu. Víc nemá být činěno. Prsty se proplétají, předloktí se dotýkají. Nemyslím na nic, nikam nesměřuji, ale dotek prstů cítím v celém těle. Laskání, polibky, vše jako ve zpomaleném filmu. Ve vlnách vzrušení volám jeho jméno. "Bože, lásko, B…!" Všechna ta slova mají stejný význam. Po prvním vrcholu mi leží v klíně, líbá celé jeho širé okolí. Všechny pohyby jsou zpomalené, vše je zastřeno mlhou, ve spojení dýcháme úplně klidně. Splynutí je dokonalé, z míst těsně před vrcholy padáme do údolí, až do blaženého rozplynutí se jeden v druhém. Pohyby téměř neznatelné, jakoby se zasnil čas. Na vrcholu nejvyšším mi vytrysknou slzy. Šeptám: "Ty jsi ztělesněním lásky a něhy. Ty jsi láska. Ty jsi bůh". Nevím, proč to říkám. Nejde to zastavit. Pláču. Celá má duše pláče a volá miluji tě, ale nemohu to vyslovit. Cítím, jak je to málo. Tato dvě slova mi nestačí. Dřív to bylo miluji tě bezpodmínečně, přijímám tě takového, jaký jsi, a já myslela, že víc nemůže být. Teď cítím - uctívám tě, tvou božskou podstatu. Miluji boha v tobě. Nerozumím tomu. Jak je to možné? Co se to děje? Stále proudy slz. "Tímto milováním jsi mě uctil jako bohyni," vyslovuji odněkud z hlubin. Nevím, proč to říkám, ale cítím to tak. Hladí mě. Je čas. Oblékáme se. Přítel se jakoby vznáší, vše je zpomalené, má kolem sebe zlaté světlo. Dívám se na mobil, je 22:22. Milovali jsme se mezi 21. a 22. hodinou. Nebylo to dlouhé, dráždivé ani smyslné, ale neuvěřitelně jemné, setrvávající, koupel v té nejjemnější energii. Přítel si uvědomuje, že pro mě autem vyjel v 20:10.
Je 21.2.2010. Je to náhoda? Není. Měli jsme se milovat přesně v tuto chvíli. Celý víkend k tomu směřoval. Nemělo to být ani o hodinu dřív. Ach, to mé hloupé lpění …

Osho říká, že až člověk zažije sex, už ho nebude potřebovat. Zatím jsem jinde, říkám si - mám se připravit o takovou cestu, o takovou možnost duchovního růstu, díky níž jsem prvně vnímala muže vedle sebe jako Boha? A v milování uctívala jeho božskou podstatu. JE TO zase mé známé LPĚNÍ? Cítím, že tantrická cesta je správnou cestou pro mě. Prožívám milování v meditaci. Je to to, co jsem někde hluboko v sobě důvěrně znala, ale nedokázala to popsat, dokud jsem to nezažila. Stejně pro to nejsou slova. Ale věci, které se nedají popsat slovy, se musejí prožít. K tantře jsem byla přivedena, abych kultivovala svou sexuální energii, aby nezůstávala dole, ve spodních čakrách, divoká, pudová. A kultivace přišla skrze krásného jinového muže, který mě zjemňuje. Jeho jin mě zjemňuje celou. Jeho vnitřní žena zjemňuje mého divokého vnitřního muže. Děkuji Bohu za zrcadlo, které je mi díky tomuto vztahu nastavováno.

Pátá ásana: Žena - Matka
První čtyři ásany jsou více rozpracované, prožité, protože se týkají mé cesty. Jsou osobním příběhem, který řeší ženu zevnitř. Její nejdůležitější aspekty. A matkou přichází otevírání ženy světu. Dávání se ven, projevování se ven. (Tady to ještě nemám úplně vědomě prožité ani zpracované, o čemž svědčí kratší texty. Jsem na cestě.) Pátou ásanu vnímám jako vědomé mateřství. Silně jsme prožívala chvíle, kdy jsem si uvědomila, že jsem nerodila přirozeně, ale císařským řezem, úplně nevědomá. Moc jsem při tom poznání plakala. Jsou věci minulé, které už nemůžu změnit. Jen je přijmout. Do popředí vystupuje i otázka komunikace se synem a přijetí toho, že mu v jeho období dospívání už nemůžu moc dát, potřebuje se identifikovat s mužem. Je to má odpovědnost za to přivést mu do života muže, který mu pomůže přejít z chlapeckých let do dospělosti. I když vím, že je to proces dlouhý a bolestivý.

Je to i mateřství projevené skrze učitelství - vědomé vedení třídnictví. Je to setkání s jedenácti dvanáctiletými dívkami a otevřené, důvěrné povídání o první menstruaci, o Mohendžodáru, o intuici. Právě jedna prožívala první menstruaci a další dva dny se s ní setkaly další dívenky. Ano, věci se dějí. Uvědomuji si, že to souvisí také s tím, že jsem spíš introvert a mám ráda malé kolektivy, kde mohu s každým navázat vztah a blíže ho poznat. Být jako kvočna, co má v dohledu kuřata. Jako v dětské cimbálové muzice, s níž jsem prožila její zrod i zrání. A pak mě bolelo, když jsme poznala, že mám dospívající muzikanty vypustit do světa, protože jsem jim vše předala a už celý rok mi ukazovali, že si vše dokáží obstarat sami a mé vedení nepotřebují. Bude to stejně bolestivé, až budu propouštět syna? Zatím cítím, že to bude postupné, ne ze dne na den, ale kdo ví? Jak ho mám od sebe odstřihnout a do jakých vod ho propustím? Modlím se, aby přijal do svého života muže, kteří mu budou duchovními rádci. A blaží mě vědomí, že když chtěl syn řešit jednu intimní otázku se mnou a já mu řekla své z pozice ženy, dokázal se otevřít mému příteli. Ale učím se na věci netlačit, nelpět na své představě. Přišla další pomocná zkouška - uvolnění bratra Jirky, který je o 10 let mladší než já a o něhož jsem se od mládí starala a cítila k němu lásku sesterskou i mateřskou, a teď se odstěhoval s přítelkyní a čekají spolu děťátko. Další uvolnění rukou, abych se mohla věnovat ženám, přineslo i rozpuštění další dospělé lidové muziky, kterou jsem po léta vedla. Její muzikanti mi budou chybět lidsky, setkávání s nimi. Byli jsme jako veliká rodina, kde nově příchozí mladí muzikanti cítili bezpečí pro svůj profesní i lidský růst.

A pak do mého a synova srdce přišel Nawang - čtrnáctiletý mníšek z budhistického kláštera v Diskit v severní Indii. Syn mu říká Nawanek.

Je to mateřství opačným směrem. Cítím vědomé propojení se všemi ženami svého rodu a především s tou, díky níž jsem přišla na svět. Děkuji, mami, že mohu být Tvou dcerou. Moje duše věděla, proč vešla do Tvého lůna, protože začátek mé fyzické pouti byl pro mě i pro Tebe bolestivý. Jsi tak nesmírně houževnatá, že někdy jdeš až sama proti sobě, proti svému srdci.

Šestá ásana: Žena - Hospodyně
Zjišťuji, že je to pro mě nejdůležitější pozice. Fyzicky je jednoduchá, ale uskutečňovat ji v životě je veliké umění. Pozice, ve které o nic neusiluji, nikam nesměřuji, odevzdávám se, jen jsem. Cítím veliký návrat domů, k rodinnému krbu a s tím veliký obdiv k mámě - která s láskou uklízí, pečuje o domácnost a její chod. Odevzdání cítím ve všem každý den, v nelpění na své představě chodu třídy, synova chování, podobě vztahu s kýmkoliv, je to prožívání hnízda, domova. Před dvěma lety jsme přestala chodit do školní jídelny a vařím doma, téměř bez masa, s občasnou rybou. Jsem, musím tedy být, v kuchyni víc, zdánlivě mě to zdržuje, ale já se cítím naplněná - kde se to bere? Je to možnost dávat do stravy pro své bližní lásku, přítel říká, že ty polévky jsou píseň a já si u vaření zpívám, třeba mantry. Je to i návrat do kuchyně mých babiček, protože od mámy ráda peču vánočku, boží milosti, či jidáše na Velikonoce, koblihy na masopust, hanácké koláče, …

Uvědomuji si, že musím víc dbát na úklid - někdy pohozené věci záměrně přehlížím. Ale v bytě žiji se synem a jemnými bytostmi. Byt je organismus stejně jako lidský, který je třeba také čistit a dbát o jeho fyzickou, duševní i duchovní stránku. Vnášet do něj lásku, radost, porozumění, léčit nepochopení a vnímat vyšší bytosti, které nám pomáhají žít. A stejně tak se snažíme pečovat o celou Zemi: důsledně třídíme odpad, šetříme vodou, používáme ekologické prací a čisticí prostředky, nesledujeme televizi, jezdíme na kole nebo vlakem. Vědomí domácího krbu se mi rozšířilo na celou planetu. Zapojuji se do celosvětových meditací před úplňkem a během něho, účastním se rituálů, které do Evropy přijíždějí pro Zemi dělat indiánští náčelníci. Snažím se tak na Zemi pěstovat radost, porozumění, lásku a tím rozpouštět zlobu, agresivitu, závist, boj o moc a tím zvyšovat vibrace, duchovnost celé Země. Země má tělo, srdce a vědomí jako my. Jsme jedno.

Sedmá ásana: Žena - Živitelka
Je to pozice, v níž je mi od prvního založení rukou za záda, neskutečně dobře. Ač bolí, tak bolí příjemně. Je to zvláštní pocit. Zkrátka je mi vlastní. Je to o tom žít, ale pro mě i nechat žít. Neživit za každou cenu, nevnucovat se, když o to druhá strana nestojí. Nemanipulovat, nevydírat, neočekávat. Dát prostor. Poučit se z chování, které vidím každý den na mámě, která žila řadu let jen pro rodinu a když se jí děti rozprchly do světa, těžko hledá novou životní náplň.
Je to živení našimi ňadry. Živíme nejen mlékem, ale především láskou, něhou a soucitem. Je to laskavá péče o ňadra, o brzlík, o srdeční čakru, která je naším středem. V ní se spojují všechny čakry. Jestliže nefunguje srdeční čakra, nefunguji jako celistvá ženská bytost. Na léčení čehokoliv v těle jdu přes srdce. Cítím, že když něco v sobě popírám, nepřiznávám, vymýšlím, jak bych dosáhla svého třeba manipulací, je mi fyzicky špatně.

Hledám něhu, ale nikdo mi nemůže dát něhu tak velkou, aby mě naplnila, ani druhý člověk - muž, ani já sama si ji dát nemůžu. Jsem něha a něhu vyzařuji. Jedině tak se mohu naplnit. Žena se naplňuje tím, co dává. Co vyzařuje.

Osmá ásana: Žena - Léčitelka
Čím mohu přispět ostatním? Tím, čeho je ve mně tolik, že to přetéká. Nemohu dávat to, co sama nemám. Soucítím, sdílím, léčím láskou. Učím se pracovat s esencemi. Často si volám zlatou, aby přišlo čiré vědomí a ukázalo mi pravou podstatu jevů. Červenou jsem si přivolala hned po návratu z Lažánek a partner má najednou tolik ohně …
Všechny krajní polohy chování jsou mi znamením, jsou místem, které je třeba léčit, nepotlačovat, nedělat, že nejsou, vynést na světlo, jedině tak se mohou prosvětlit a rozpustit. Tantricky je prožít. Až na dno. Třeba pláč, dojetí, sentiment a na druhé straně hrubost, agresivita, hněv. Proto jogíni usilují o vyrovnanost a jsou jakoby bez emocí, bez pláče a bez smíchu - ale myslím, že jejich cesta je askeze.

Učím se být léčitelkou, která dokáže léčit především samu sebe. Učím se nezavírat oči před nepochopeným, před bolavými místy, ale vynáším vše na světlo a nechávám prosvětlit léčivou energií, esencí. Přítel říká, jdeš dopředu a pak se jakoby kousek vracíš. Spíš to cítím jako vývoj ve spirále, od menstruace k menstruaci, pokaždé s jinak velkým průměrem a zvýšením vědomí. Neplánuji tak pevně jak dřív, nechávám možnost projevit se Božímu vedení. Učím se být mocná. A pokud to nedokážu, jsem ne-mocná.

Po tantrickém milování zažívám nový vztah k mužům - dokážu je pohladit po tváři, vnímat je jako syna a milence. Léčím svůj vztah k otci, ke kterému ze všeho nejvíc cítím soucit. Ale na druhé straně tím, že si celý život prosazoval svůj koníček na úkor rodiny, vnímám, že si bohémsky umí užívat života. Cítím, že další důležité posuny v tomto směru přinese i kurz katarzních technik s Igorkem. Cítím radostné očekávání, přijetí i respekt. Uvidíme.

Devátá ásana: Žena - Rádkyně
Souvisí s předchozími všemi ásanami, protože vyžaduje jejich zralost, naplněnost, plnou vědomou přítomnost v ženině životě. Už o nic neusiluji, ale není to ignorace čehokoliv. Vše je, jak má být. Není ve mně nic, co mě trýzní, co bych potřebovala aktuálně řešit. Jsem svobodná. Vše vyrůstá v hluboké moudrosti. Je to vědomí ženského božstva v ženě. Je to mistrovství tantrických kněžek, vědomí indiánských šamanek i moudrost starých babiček. Je to obraz kněžny Libuše, ale ne takové, jak nám jej předal muž Jirásek a v 19. století. Ženy vědmy, bohyně, milující Přemysla. Je to také moc sdílení v ženském kruhu, kdy vše vyřčené je vedením. A nevím, které slovo z vyřčených zapadne do mozaiky života té které z žen. Je v tom obrovská síla. Bez hodnocení, v bezpečí a s maximální láskyplnou pozorností. Kruh je napojení se na sebe samotnou a zároveň spojení s ostatními ženami. Je neuvěřitelné, jak mě hluboce zasahují a oslovují příběhy ostatních žen. V takových situacích se skrze otevření jiné ženy léčí má vlastní zranění.

Poslední dynamička letošního kurzu. Neděle ráno. Monička pouští něžnou hudbu, která mě vede do mého nitra. Je mi smutno a chce se mi plakat. Zavazuji si oči šátkem a mám velikou potřebu silného objetí. Jsem najednou maličká. Pláču. Kam mě vede hudba, že pláču? Přede mnou se vynořuje copatá holčička s ofinou. Pořád pláču, ale holčička zaujímá mou pozornost. Prosím holčičku, v níž se poznávám jako šesti sedmiletá, aby se mnou dělala dynamičku a řekla mi, co ji trápí, že už jsem dospělá a společně všechno zvládneme. Monička vysvětluje, že je to hudba pro vnitřní dítě. Dynamičku prožívám se svou malou holčičkou. Je to nádherné. Zpočátku má sklopenou hlavu, pak mi povídá o utrpení při narození a bolestech, které zažívala v dětství před operací a po ní. Závěrečný tanec už tancujeme zvesela spolu. Usměvavé. To ona je cestou k mé upřímné otevřenosti, hravosti, veselosti, bezstarostnosti. K dětské nevinnosti. Děkuji za to, že jsi.
Když se mě někdo zeptá na můj názor, sděluji pouze to, co je mou přímou zkušeností. To je pravdivé. Za to se mohu postavit. Ale třeba se brzy vše změní. Uvidíme, co přinesou další měsíce, roky. Těším se na ně. V každém případě vím, že se mi děje to nejlepší pro mě. A jsem za to moc vděčná.

A když teď čtu stránky od začátku, má všechno už jiný odstín, věci se vyvíjejí. Přišla další poznání. Celý rok je - byl jen okamžik.