Při úvodním sdílení na začátku celoroční školy ženské tantra jogy jsme se měly podělit o to, co nás do Lažánek přivedlo. Pravdou je, že
jsem nad tím do té doby příliš nepřemýšlela, od první chvíle kdy jsem se
setkala s Monikou a s jejím Mohendžodárem mě přišlo tak nějak přirozené
následovat svojí touhu a potřebu proniknout do tohoto systému cvičení a
meditací, a když i okolnosti tomu byly vždy příznivě nakloněny, nijak
víc jsem se tím nezabývala. Prostě to všechno zatím plynulo tak nějak
samo od sebe.

Během meditace,
která sdílení předcházela, se odkudsi vynořila zajímavá informace
týkající se hledaného záměru, totiž, aby pro mě být ženou bylo bezpečné.
" Cožpak být ženou je nebezpečné?" říkala jsem si v
duchu, a protože jsem naprosto nevěděla, jak tohle sdělení uchopit a
navíc jsem začala pociťovat úzkost, snažila jsem se to celé, sama pro
sebe, nějak odlehčit anebo překroutit do nějaké méně děsivé podoby. Ale v
hlavě mi zněla stále jen ta stejná věta.

"Dobrá tedy",
přistoupila jsem nakonec na to, že pro mě bude nejspíš důležité se tím
zabývat, "mám-li pro sebe hledat bezpečí, znamená to, že jsem něčím
ohrožovaná? " Znovu jsem se přistihla, jak se zuby nehty bráním
připustit existenci něčeho, čeho bych se měla bát. Od mala jsem
nesnášela jakékoli zastrašování a vyhrožování a čím jsem byla starší,
tím více mě to místo k poslušnosti nutilo spíše ke vzdoru, takže jako
výchovná metoda se to stejně míjelo účinkem. Tam byl ale protivník přece
vždycky jasný. Zato teď jsem byla zmatená, vůbec jsem netušila kdo a
nebo co mě to vlastně ohrožuje, a to ve mně vzbuzovalo onu úzkost a následně i pocit nesvobody.
Připadala jsem si jako v pasti. A taky jsem si začala uvědomovat, že
tenhle stav mi vůbec není neznámý, že se ho prostě jen snažím už pěkně
dlouho a pečlivě skrývat nejen před ostatními, ale především a hlavně
sama před sebou. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že se tedy nejspíš
opravdu něčeho bojím, ale nevím si s tím rady a vlastně se za to taky
tak trochu stydím.

Zkusila jsem tedy protivníka najít.
Znamená to , že se cítím ohrožená, když pro sebe hledám bezpečí? Čím?
Co je mnou, ženou, vnímáno tak moc jako nebezpečí, co, nebo kdo všechno
patří k tomu, co mě ohrožuje? Je to nebezpečí skutečné a nebo je to jen
nějaké moje přesvědčení o nebezpečí? Vnímala bych to "cosi" stejně
nebezpečně i kdybych byla mužem a ne ženou? Respektive, je hodnocení
čehosi jako nebezpečí dáno vnímáním světa z pozice ženy, je tedy
ovlivněno nějakým mým přesvědčením, které jsem, co by žena přijala za
své? Může být tedy toto přesvědčení o nebezpečí oním hledaným impulzem,
který vede mojí mysl k tomu, aby mi stavěla v životě mantinely, aneb
budeš-li se milá ženo chovat tak a tak, nic se ti nestane? Je snad tohle
důvod oné úzkosti, která mě vždycky přepadne ve chvíli, když si chci
žít podle svého a ne podle scénáře ukrytého kdesi v mojí hlavě, ve
kterém jsou určena přísná pravidla o mém životě a jejich dodržování je
zajišťováno strachem z potrestání. Jak překročit tyhle přísně střežené
hranice a dostat se na území svobody, která je ukrytá za tímto
svazujícím pojetí rolí? Je tedy možné, je-li to moje mysl a tudíž já
sama, kdo si staví z přesvědčení pomyslné vězení pro svojí vlastní duši,
sebe samu také z tohoto vězení osvobodit? Jak to, že už jen přemýšlení o
těchto věcech mě paralyzuje a dělá se mi nevolno, z čeho pramení ten
strach co mi bere sílu a proč se panická hrůza z neposlušnosti stala
mojí součástí?

Vody, ve kterých jsem lovila,
byly zatím příliš kalné a nepřítel měl stále nejasné obrysy. Jediná
uspokojivá strategie, která mě v té chvíli napadala, bylo tedy
následovat právě objevený záměr. Záměr nás směřuje, říkala jsem si,
je-li tedy součástí záměru, který mě má dovést do bezpečí to, abych
prošla procesem kterým je Mohendžodáro, nabídku přijmu a vydám se na
cestu. Možná opravdu zjistím, co se za tím vším skrývá. Teď se mi tedy
moje slepá poslušnost může konečně docela hodit.

Čas na škole běžel a já jsem se, tak jak jsem napsala, chovala velmi poslušně. Snažila
jsem se cvičit, pokoušela se meditovat podle návodů a poctivě plnit
všechny zadané úkoly. Bylo mi čím dál víc příjemnější vnímat samu sebe, i
když občas jsem přitom nedokázala nic jiného než brečet. Měly jsme již
probráno všech devět asán a učily se spojit je do plynulé sestavy.
Mateřský okruh a následující dvě asány mi žádné problémy nedělaly (zatím
), ale zacvičení sedmé asány v ucelené sestavě se pro mě stalo na
určitou dobu téměř nemožným výkonem. Nemyslím, že by to bylo dáno
nějakou technickou náročností cviků, odděleně jsem jejich provedení
zvládala celkem v pohodě, bylo v tom něco jiného. Při zvedání z kleku do
sedu se mi vždycky začala točit hlava, dělaly se mi mžitky před očima,
ztrácela jsem rovnováhu. A když se mi přece jen povedlo sestavu
dokončit, v dalším kole jsem na tom samém místě cítila takový úbytek
energie a nevolnost, že jsem s bídou byla schopna odcvičit sestavu sotva
třikrát. Samozřejmě že mi vrtalo hlavou co se asi děje, čím to je, že
se vždycky tak prudce propadnu až na samé dno svých sil. Byla jsem z
toho rozmrzelá, cvičení pro mě přestávalo být radostí a stávalo se
nepříjemnou povinností. Pročítala jsem všechny dostupné informace o
sedmé asáně, která se nazývá "Dávání mléka" a která by měla ženě pomoci
pročistit aspekt "Žena živitelka", a vůbec mi nebylo příjemné přijmout
to, že se podle všech příznaků nejspíš momentálně nacházím někde na
opačném konci uchopení této asány, možná i za ženou zlodějkou, někde v
roli oběti. Cvičila jsem co možná nejpomaleji, několikrát dodýchávala
jednotlivé pozice a doufala, že se to jednoho dne zlomí, a já konečně
zažiju ten příval energie, o kterém ostatní ženy tak nadšeně mluvily.

Zlomilo se to, ale jinak než jsem čekala.
Jednou se mi prostě uprostřed té nešťastné sedmé asány zatmělo před
očima a asi jsem i na chvíli ztratila vědomí. Byla jsem právě v pozici,
kdy jsem měla ruce za zády a tak jsem se svalila jako žok rovnou na
hlavu. Tak, třeba se mi konečně rozsvítí, říkala jsem si, když jsem se
sbírala ze země. Asi už jsem potřebovala restart, vypnout myšlenky a
přepojit se někam jinam. Hlava mě brněla, ale už se mi netočila, a
přestal v ní i ten příšerný tlak, který mě poslední dobou neustále
obtěžoval. Nevím proč, ale najednou jsem si vzpomněla na svoji mamku.
Jak ve mně každé setkání s ní vyvolávalo pocit viny až do doby, než jsem
pochopila, že to její neustálé stěžování si a zveličování všeho, co se
jí přihodilo má se mnou jen pramálo společného, ale že je to prostě jen
její pohled na svět z pozice oběti a také stylizace do této role je pro
ni způsob, jak si získávat pozornost. "Třeba to jsou i moje tendence",
napadlo mě. Říká se přece "jaká matka, taká Katka". Třeba zrovna s
tímhle uvědoměním mě má inteligence sedmé asány pomoci.

Když jsem byla malá,
většinou mi v rodině největší pozornost byla věnována právě ve chvíli,
když jsem něco provedla, nebo spíš, když jsem neodpovídala představám o
hodné holčičce, což velmi často znamenalo nic nepožadovat a nedávat
osobě příliš vědět. Porušení toho bylo pak většinou spojeno s nějakým
trestem (snad nejhůř jsem vnímala vyhrožování o tom, co všechno se mi
může stát, strach má velké oči a fantazie dítěte je v tomhle směru asi
nekonečná), ale přece jen to byla pozornost, kterou jsem si alespoň
trochu dokazovala svoji důležitost pro okolí. Brrr, to je tedy pěkná
patologie, krást si pozornost v roli oběti. Určitě v tom svoji roli
hrají i rodové energie, ale ne nadarmo si je moje duše vybrala.

No a co když o tomhle všem je i ta záhadná věta o hledaném záměru? Ta o tom, aby pro mě být ženou bylo bezpečné. Třeba se mi tím měl
ukázat můj sklon k tomu prožívat si život v roli oběti, upozorňovat tím
na sebe a dokazovat si tak alespoň trochu svoji potřebnost pro tento
svět, ale v konečném důsledku z toho mít i pocit neustálého ohrožení.
Třeba jsem měla pochopit, že tím, jak tuto roli přijímám, stávám se jen
dalším článkem v nekonečném začarovaném kruhu viníků a obětí, a tím i
nástrojem, který předává dál tuhle překroucenou představu o životě beze
snahy přijmout za sebe svůj díl zodpovědnosti. Rovina, ve které se toto
vše děje, a kde se projevují důsledky tohoto vzorce chování bude mít asi
pramálo společného s rovinou, ve které je ukryta příčina. A tu najít a
prozkoumat nebude asi nejlehčí, určitě bude skrytá hodně hluboko, možná
až někde na hranici archetypálního pojetí muže a ženy. Ale její hledání
mi může pomoci pochopit mechanismy vzniku všeho a tím i najít řešení, co
a jak činit dál.

To, co pro sebe v současnosti zatím můžu a chci udělat a o co se snad už i trochu snažím, je nebát se být takovou jaká jsem, i
když to právě neodpovídá očekávání okolí a často ani mému očekávání ,
přijmout samu sebe se vším potenciálem co ke mně patří, a který jsem
jako bytost dostala do vínku, když mi v tomto dualitním světě byla dána
příležitost být ženou. A nepropásnout tak příležitost naučit se s tímto
potenciálem pracovat, používat ho a rozvíjet a možná se tak časem stát i
tou, která je dávající.

(náčelník Majestátná Černá labuť, Poselství od protinožců)