Jednou jsem šla z nádraží do práce. Mohla jsem si vybrat z několika cest a způsobů: jet MHD, jít pěšky přes město, nebo jít parkem. Šla jsem prkem. Pršelo. Deštník jsem buď neměla, nebo nechtěla roztáhnout. Už si nevzpomínám. Déšť mi máčel vlasy a obličej. A pak mě napadlo, že si vyzuji boty. Tak jsem to udělala. Šla jsem bosa a cítila pod nohama udusanou hlínu a jemný štěrk. Zmáčená a špinavá, ale šťastná. Je to nádherný pocit, dotknout se bosou nohou země. Miluji déšť. Samozřejmě, že ne vždy je vhodné promoknout a pak třeba nastydnout. Jednou, už ani nevím kdy, jsem byla na nějaké akci v Lažánkách. Tančili jsme a venku pršelo. Vyběhla jsem na balkon a sundala si tričko. Nádherný, nový pocit. Tančila jsem ve větru a dešti. Se sprchou se to nedá vůbec srovnávat. Tehdy jsem se cítila jako dítě přírody.

Dita

Do mých 45 let jsem nežila, ale živořila. Nedokázala jsem prosadit svůj názor, říci někomu ne, žít s vědomím, že jsem zodpovědná sama za sebe. Vše se začalo měnit, až jsem poznala Živou cestu Reiki. Pod vedením svého mistra jsem dělala Reiki seance a Oshovy meditace. Postupně docházelo k uvolnění toku energie v mém těle. Zbavila jsem se zábran. Mám se ráda taková, jaká jsem. Tohle mě rodiče nikdy nenaučili.

M.