Muži spějí k tomu, aby se stali hlupáky a ženskými hračkami.
milí muži a drahé ženy posílám vám pár řádků k zamyšlení na téma kdo je muž a kdo žena z knihy Wilfried Nelles - Amorův šíp.
Luděk
Praví muži
-----------
Co je to „právý muž“? Je to Arnold Schwarzenegger nebo spíš Brad Pitt,
Mario Adorf, Klaus Kinski, Heinz Erhardt nebo Harald Schmidt? Nebo je to
někdo takový jako můj soused, který má pět dětí s jednou ženou, se
kterou toho moc nenamluví, několik vnuků, jehož život se točil hlavně
kolem práce a který i s Parkinsonovou nemocí v téměř osmdesáti letech
pracuje za každého počasí na své velké zahradě a v sedmdesáti s klidem
posekal kosou louku o tisíci čtverečních metrech? A co jemní a drobní
muži? Kde ti mají své místo v galerii mužů?
Pravý muž je ten, který přijímá sebe sama, takového jaký je
To je všechno. Neexistuje žádný vzor, kromě jediného: a tím je vlastní
otec. Ne ve formě ideálu, ale jako reálná síla, která v člověku působí.
Pravým mužem je proto ten, který přijímá svého otce takového, jaký je.
V rámci rodinných konstelací existuje pěkný rituál, který to ozřejmuje:
mužská linie nebo řada mužských předků. Jednomu muži se za záda postaví
jeho předkové – jeho vlastní otec, jeho otec atd. Nebo otec, oba
dědečkové, čtyři pradědové atd. Jestliže se podaří dobře vyřešit
případné zápletky, jestliže jsou všichni akceptováni na svém místě, lze
pozorovat , bez toho aby kdokoli cokoli udělal, dva úžasné pohyby: Muž,
který má v zádech své mužské předky, začne doslova a do písmene růst.
Vyzařuje velkou důstojnost a sílu, takovou klidnou, uvolněnou skoro
jemnou sílu, která vychází ze souladu sama se sebou. Druhého pohybu si
lze všimnout u žen, které tuto konstelaci sledují: Jejich tváře začnou
zářit. Bez výjimky mluví o tom, že pohled na mužskou linii vzbuzuje
jejich zájem a hřeje je u srdce.
Muži, kteří tam stojí, jsou úplně obyčejní: malí nebo velcí, tlustí nebo
tencí, silní nebo slabí, tvrdí nebo poddajní. Nemá to nic společného s
tím, jaký jsou typ, nic s nějakým určitým druhem mužnosti. Je to
způsobeno silou, která všemi prochází a skrze ně se projevuje rozdílným
způsobem, a především je to dáno přijetím této síly. V takové konstelaci
člověk může skutečně vnímat, jak skrze všechny muže proudí mužská síla.
Jestliže ji člověk přijímá takovou, jaká je, dostává se mu jí. Jelikož
je předávána prostřednictvím předků, znamená to, že člověk bere předky
takové, jací jsou. Potom se stává celým mužem.Muž získává mužství
přijetím otce, nehledě na to, jaký to byl člověk, jak se choval, jestli
byl slabý nebo silný. Síla vychází ze souhlasu.
Za tímto účelem se muž musí často odtáhnout od své matky, zejména tehdy,
jestliže ona odmítá otcovu mužnost a tajně mu dávala najevo, že on nesmí
být stejný jako jeho otec – v takovém případě se muž musí vědomě
postavit vedle svého otce a matce dát najevo, že je mužem jako on a že
smí být takový jako otec.
Je to velmi těžká cesta, protože většinou jsme matčini chlapci. Někteří
z nás možná o trochu více, někteří možná méně, ale většina z nás se
nachází pod matčiným vlivem. V synovi totiž žena může bezpečnějším
způsobem milovat to, co je mužské. Synové nejsou hrubí, neubližují jí,
nechtějí od ní jen „to jedno“ – nepřichází v úvahu sex a všechna rizika,
která jsou s ním spojena (nebo byla spojena minimálně do doby, než byla
objevena antikoncepce).
Díky tomu zaujímají synové často v matčině srdci důležité místo – a to
místo muže (jedná se o ženskou obdobu sexuálního zneužívání dcery otcem,
pouze s tím rozdílem, že incest mezi matkou a synem může být sice
sexuálně zabarven, ale všeobecně je v emocionální rovině, zatím co mezi
otcem a dcerou je explicitně sexuální). Syn se díky tomu dostává do
zvláštní pozice – cítí se tajně rovnocenný otci, nebo má nad ním dokonce
navrch. K tomu přispívá to, že ve většině rodin je účast muže
nedostatečná. Pod slovem účast nemyslím pouze čas, který tráví doma.
Mužova účast v rodině může být vysoká, i když se během týdne vyskytuje
doma jen velmi málo. Z velké části to záleží na tom, jestli ho žena ctí
jako svého muže a otce svých dětí. Neboť žena je gravitačním centrem
rodiny a její postoj k muži určuje rozhodujícím způsobem jeho postavení
v rodině.
Pro syna, který (částečně) zaujímá postavení svého otce, je to velmi
svůdné: Cítí se být větším než je, neboť zaujímá u maminky zvláštní
místo. Má to mnoho podob a důsledků, chci se zde zmínit pouze o
nejdůležitějších: Díky tomu mu uniká podstatná část mužství – zažívá
svou mužnost vždy skrze pohled ženy. Pokud vnitřně nepřistoupí ke svému
otci, tak se v sobě nevyzná.Na to, že je mužem, potřebuje potvrzení
ženy. Jedná se o nezdravou závislost, která má charakter posedlosti.
K čemu to vede, jsem před nedávnem s úžasem zjistil v letadle. Letuška
mi nabídla časopis, Men’s Health. Již název svědčil o ztrátě identity. V
překladu to znamená „Mužské zdraví“. Časopis s takovým názvem by
samozřejmě nikdo nekupoval, tak dítě dostalo americké jméno. A o co se
tam jedná? O – a ještě jeden amerikanizmus – „Fitness“ za účelem
uspokojení ženské touhy . Všechno se točí kolem sexu, ale kolem zcela
určitého, moderního druhu sexu. Matčini chlapci jsou podřízeni diktátu:
Co vše může, měl by a musí „muž“ udělat (heslo „Workouts“), aby získal
perfektní tělo a aby jeho pomocí mohl uspokojit ženu? Jak nejlépe
dosáhnout toho posledního, si nechají mladí muži našeptávat od
hostujících autorek. Za tím vším se skrývá vnitřní nutkání všech
matčiných chlapců. Jak mohu maminku učinit šťastnou? S mužností ani s
mužským zdravím to nemá nic společného.
Muži spějí k tomu, aby se stali hlupáky a ženskými hračkami. Nedávno
jsem četl ve víkendové příloze novin Kelner Stadt-Anzeiger působivé
pojednání o tom, jak se v ženských časopisech , filmech nebo reklamních
spotech systematicky dělají z mužů hlupáci (napsala to žena). Muži se
zde ukazují pouze jako „necitliví idioti“ nebo jako pouhé objekty touhy.
To je politováníhodné, a to nejen z mužského hlediska (ostatně z
ženského pohledu je to z dlouhodobého hlediska ještě smutnější), ale je
to hodně nebezpečné z mnoha důvodů. Může to mít za následek to, že se
přirozená mužská agresivita vybíjí násilným způsobem. Může se to dít
zcela nevědomě a za našimi zády – a pravděpodobně se to již děje.
Hledání příčin stoupající agresivity mladých mužů se pravděpodobně ubírá
zcela špatným směrem, ve formě šílených násilných činů mladých mužů si
hledá pravděpodobně svou cestu zoufalá, zmrzačená mužnost.
Může to být, jak se domnívá ona autorka, důsledek feminizmu. Spíše se
však jedná o důsledek dominance ženy v rodině a situace ve výchově. Až
do ukončení základní školy se tam chlapec nesetkává téměř se žádným
dospělým mužem a jestliže ano, pak se jedná většinou o někoho, kdo se
bojí žen. Nic to však nemění na tom, že si za to muži mohou sami, když
dopustí, aby se tak s nimi zacházelo. Záleží pouze na nich, jestli se
budou hlásit sami k sobě a ke své mužnosti – se souhlasem žen nebo bez
něj. K tomu je zapotřebí nastoupit vnitřní cestu k otci.
Vnitřní cesta od matky k otci, a všeobecně k mužům, se dříve
uskutečňovala pomocí iniciačních rituálů. Dnes ji musí ujít každý muž
sám. Především ženy, mu v tom nemohou být nápomocny!
Není to vůbec lehká cesta – nejen pro ty muže, jejichž otec byl sám
slabý, jeho mužnost byla zakrnělá, nebo byl třeba traumatizovaný válkou
nebo násilím, případně se jednalo o zločince. Také ve všech ostatních
případech vyžaduje krok z matčina dosahu celého muže. U matky může muž
zůstat stále malý, být stále dítětem, chlapcem; u otce musí dospět.
Umělé iniciační rituály, tak jak se často nabízejí ve skupinách
zaměřených na sebepoznání, příliš tomuto procesu nepomáhají. Nejsou již
kulturně integrované, neodpovídá jim žádná kulturní realita. Vzhledem k
tomu nemohou podporovat mužskou identitu. Trvale posilující mohou být v
případě, že člověku otevřou cestu k otci. Tuto vnitřní cestu lze
nastoupit kdykoli, dokonce i tehdy, jestliže je otec již dávno mrtev. Je
důležitá pro každého muže.
