Zrovna včera mě dostala hláška jedné kamarádky – „Já svýho chlapa nikam nepustím, jsem žárlivá - přece kdo nežárlí, ten nemiluje“. Hned ve mě zatrnulo a říkám jí – kde jsi to vzala? Jak jsi na tohle přišla? Vím moc dobře, že je to oblíbená fráze mnoha lidí, ale kde jsi na to přišla Ty? Nedokázala odpovědět...
Tak mě to vede k zamyšlení nad tímto tématem, nad tématem lásky a žárlivosti, nad tématem partnerské nevěry, pravdy ve vztazích. Co je to láska? Co je žárlivost? Co je to nevěra? A co je to pravda ve vztahu?
Od dětství jsem vyrůstal s ideálem dokonalé partnerské lásky založené na tom, že se krásný princ a krásná princezna potkají, zamilují se do sebe a budou spolu navždy prodlévat v nekonečném objetí a zamilovanosti, dokud nezazvoní zvonec a pohádky není konec. Pak se začal tento ideál ztrácet. Svět mě začal učit strategiím, vypočítavosti, strachu, manipulacím. Začal mě učit, že vše je otázka trhu, že milovat někoho, znamená obchodovat s ním. Hele - tady já nabízím svých 10 kg lásky a vyměním za tvých 15 kg lásky (nebo raději 20, 30, 100 kg?). Přece čím víc, tím líp, hlavně to musí být pro mě výhodné, jinak to přece nemá smysl... Budu Tě mít rád, jen když Ty budeš mít ráda mě, jinak jsi pro mě naprosto nezajímavá a jdi pryč. Že to zní šíleně? Ale takto my přece většinu našich vztahů žijeme. Ani po třiceti letech manželství se často lidé vzájemně neznají, nevědí, proč jsou spolu, nedokáží si vědomě a otevřeně říct tyto důvody. Nemám nic proti vztahům založeným na obchodní bázi. OK. Proč ne? Jsou lidé, kteří jsou spolu "jen" proto, že mají děti, proto, že mají společnou firmu, proto, že se jeden stará o druhého, který je postižený, manžel je se svojí ženou proto, že mu uvaří, vypere, vyžehlí a on může běhat za mladší milenkou atd. Může to tak být a pokud jim to vyhovuje, není proti tomu co namítnout. Ale je dobrý vědět, na čem jsme. Proč si to nepřiznat?
A pokud chceme od vztahu něco víc, je dobrý se nad tím zamyslet a říct si skutečné důvody, proč spolu chceme být. Nejsem ani zastánce ani odpůrce promiskuitních vztahů, jsem jen odpůrce lži ve vztazích a chci pojmenovat věci pravým jménem. Co tedy myslíme tím, když říkáme "žárlím"? Podle mě to znamená - "bojím se, že o tebe přijdu, bojím se, že si najdeš někoho jiného, bojím se, že mě už nikdo nebude chtít a zůstanu sám, bojím se, že mě ponížíš, že ztratím svoji hodnotu tím, že si najdeš někoho jiného, lepšího, zajímavějšího, krásnějšího atd." Bojím se, bojím se, bojím se. Strach, strach a zase strach.
Pokud je žárlivost v mezích, které naše společnost stanovila, považujeme ji za zdravou, pokud tyto meze přesáhne, mluvíme o chorobné žárlivosti. Jaký nesmysl! Žárlivost je prostě žárlivost, strach je prostě strach. Každý ho má včetně mě (a já se umím bát zatraceně moc), ale proč tomu dávat nějaký ušlechtilý název? Co znamená "miluji tě"? Znamená to - líbíš se mi, sexuálně mě přitahuješ, chci tě, potřebuji tě, neumím bez tebe žít, jsi má jediná spása, chci tsě dostat do postele na jednu noc, chci se s tebou pomazlit, objímat ...? Pokud to tak je, tak je to v pořádku. Ale potom to nazvěme těmito názvy, ať ta druhá strana ví, na čem je. Že to není vůbec romantické? Že to zní hrubě nebo sobecky? Ale vždyť toto celý život děláme, jenom si hrajeme na to, že to tak není.
A pokud máme skutečně ještě nějaké ušlechtilejší cíle, které klademe pod pojem "miluji tě", tak přece můžeme říci třeba toto - toužím poznat sám sebe a věřím a cítím, že Ty jsi ta pravá (ten pravý), skrz kterou (kterého) se můžu poznat. Chci být s Tebou, chci s dílet s Tebou svůj život nebo jeho část, dokud to tak oba budeme cítit, že spolu být chceme. Nic Ti neslibuji a nežádám žádné sliby ani závazky od Tebe. Mým nejvyšším cílem je být samostatný, silný, dospělý, zodpovědný a nezávislý jedinec prožívající radost a lásku k sobě, k Tobě i druhým bytostem. Chceš mi s tím pomoci? Skvělý! Já chci pomoci s tím samým Tobě. A to platí pro začátek vztahu i pro vztah po dvaceti letech. Myslím, že pokud půjdeme s tímto ideálem do vztahu, nemůžeme se nikdy stát nepřáteli. Nemůžeme si hrát naši známou "žebráckou lásku" - kdy jeden žebřák přistupuje k druhému s tím, že očekává, že ho ten druhý obdaruje. Ale když mají oba prázdnou misku, co si mohou dát? Chvíli budou sdílet společné neštěstí a pak se těmi miskami umlátí, protože frustrace - zoufalství z toho, že ani jeden nic nedostává je bude dovádět k zuřivosti. Není lepší žít jako dva králové? Bohatí králové, kteří vědí, že mají nekonečné bohatství a chtějí ho sdílet s tím druhým. Procházet se u toho druhého v jeho zahradách a palácích, prohlížet si vzájemně zlaté pooháry a peníze a sdílet společné zážitky? Ne, nejsem idealista, moc dobře vím, že i králové mají ve svých palácích hluboké studny, hladomorny a černé věže, že každý král umí být ten největší žebrák, umí být krutý, umí zabíjet, umí nenávidět, umí se bát. Ale jediné na čem záleží je, jak se zachová právě teď. Zkusme si přiznat, že každý z nás má v sobě toho nejodpornějšího žebráka i toho nejvznešenějšího krále a přijměme je oba, neboť nemůže být jeden bez druhého. Dokud nepoznáme žebráka, nepoznáme ani krále. Dokud nepoznáme, co je žárlivost, nepoznáme, co je láska. Dokud nepoznáme, co je láska, nemůžeme začít tvořit smysluplnější vztahy. Dokud nebudeme tvořit smysluplnější opravdové vztahy (partnerské, milenecké, přátelské, kamarádské, rodinné atd.), nevytvoříme lepší svět.
Láďa UO
