A tak tu máme podzim...

Stromy shazují staré listy, aby potom na
stejném kmeni, na větvích mohli vyrůst nové. Stejně tak i v nás se něco
ukončuje, utichá, chystá se na smrt – na zimu. Aby opět do nás mohla vstoupit
nová energie, život.

Toto období jakéhosi uvadání, umrtvování vnímám obtížným v tom, že se blížíme smrti, s něčím se
loučíme, zklidňujeme se... Dalo by se také o podzimu říci, že je stářím.

- Přijímám svůj život? A vše, co přinesl - dobré i zlé?

Stáří není něco ošklivého, špatného…, i když naše fyzická schránka
již není na pohled tak krásná jako za mlada. Ale je krásné svou vnitřní krásou.
Krásou moudrosti, vyzrálosti…

I podzim má obě své stránky. Šedé podmračené nebe není zrovna moc
libý úkaz, ale podzimní listy na stromech tvořící barevné koberce lesů
vytvářejí nádherné umělecké dílo.

- Jak naložíme s tím, co jsme na jaře zaseli?

Podzim nás přivádí k sobě.
Prosluněné letní dny jsou pryč a nastupují dny plné chladu a tmy. Krčíme se u
kamen a choulíme se do teplých svetrů.

Z vnějšku sestupujeme dovnitř...

Proč nám mizí úsměv z tváří?

Vždyť srdce, to stále září...