Vážený Jardo Dušku,

dokázal jsi něco, co bych nikdy nevěřil, že lze udělat. Dokázal jsi mi dvě hodiny říkat, co všechno dělám špatně, jak hloupě jsem si počínal při výchově dětí, jak si na základě něčeho vyřčeného/přečteného/slyšeného vytvářím domněnky a celé teorie o tom, co tím ten druhý myslel a jak to tedy asi všechno bude. Dokázal jsi mě přinutit, abych se zamyslel nad všemi těmi naprosto nesmyslnými hrami, které v životě hrajeme, nad významy vět, které bezmyšlenkovitě říkáme, nad čistou láskou dětí ke svým rodičům, kteří se snaží splnit naše až tak idiotské požadavky jako "Zmiz!" nebo "Odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš někdo jiný!".

Dokázal jsi mi to podat tak, že jsem se musel nad sebou samým zamyslet, a přitom tak, že jsem se mohl od srdce zasmát vlastní hlouposti. Dokázal jsi obejít ego, které obvykle v těchto případech řve tak nahlas, že pak už nelze slyšet nic jiného, žádný argument, natož pak tichý hlas své duše.

A na závěr jsi mi řekl, že vše dělám, jak nejlépe v danou chvíli umím a tím jsi mi ukázal, že je nesmysl trápit se nad rozlitým mlékem a hrát další hru, tentokrát s pocitem viny.

Děkuju ti
maitreja