V březnu tohoto roku vychází nová kniha Reiki-živá transformace. Kniha přináší více než 350 technik, seancí a meditací , dále důležité statě o transformaci člověka, takže je horkým kandidátem na nejlepší knihu o přírodní léčbě.
Následující rozhovor je šestou předmluvou knihy.

Legenda je tady a teď

I: Jedno z nejhlubších a nejzajímavějších témat pro rozhovor a úvahy je to, které říká o tom, co se děje tady a teď. Kdo jsme a kam spějeme a čím jsme zajímaví, protože každá doba je zajímavá. Příliš nevěřím tomu, že je potřeba mít štěstí na dobu a události, spíše věřím tomu, že sami ty události vytváříme.

P: Tomu moc nerozumím, co tím chceš říci? Čím je zajímavá zrovna tahle doba? Vždyť se teď nic neděje, zdá se, že všechny velké události už proběhly.

I: Těmto pocitům rozumím. Když se dívám na filmy z šedesátých let, tak si vybavuji své touhy žít v komunách hippies, jezdit na rockové festivaly, být na stěžejních koncertech Beatles nebo jakékoliv jiné kapely.
Nebo naopak, když čtu historickou knížku, tak bych rád byl objevitelem Ameriky nebo zažíval prastarý keltský obřad nebo se nechal uchvátit Eleusínskými mystérii. Když se dovídám o Oshově mezinárodní komuně v Oregonu v osmdesátých letech, tak bych rád s nimi budoval z pouště třeba utopistické město, rád bych byl u prvních Oshových přednášek, rád bych zažil Punu sedmdesátých let.
Oproti tomu jako čtenář románů o Číně, o chrámu Šao-lin, o Japonsku, o nindžích a samurajích, jako fanda bojových umění – sám jsem taky zkoušel nějaké to karate či aikido – bych také rád zažil život třeba potulného bojového mnicha, který si svojí moudrostí vydělává na misku rýže a který svou zdatností ochrání nevinné.
Rád bych byl v době Budhově a díval se, jak se pod stromem Bódhi stával osvíceným, rád bych byl v době Kristově a užil si znovuvzkříšení Lazara.
Ani neumím vypsat všechny své romantické touhy a představy. Tuším, že začínaly někde u Mayova Vinetoua a Foglarových Rychlých šípů.
Všechny tyto romantické životy jsem žil ve svých knihách a snech, ale přesně v té době jsem nežil život svůj. Neměl sem odvahu žít svůj život, neměl sem zodpovědnost žít svůj život.
Přesně ve chvíli, kdy jsem odvahu a zodpovědnost nalezl, tak to teprve začala být extáze života.

P: Ale všední každodenní život se přece zdá být tak plochý a černobílý oproti všem těm krásným a barevným představám a snům. Co ti oproti tomu nabízí život tady a teď?
I: Musíš si uvědomit, že na tebe působí vzory všech těchto představ. Rockové kapely – mimo jiné na tebe působí, protože většina z nich má dobrou propagaci – celá angloamerická kultura má velmi dobrou propagaci. Hollywoodské filmy propagují určitý životní styl, propagují Američany, křesťanské knihy propagují zase jiné mýty a legendy, svou hodnotu vyváží prostřednictvím kultury Japonsko i Čína, stejně tak na nás působí lehce ortodoxní styl klasických Oshových center.
Musíš si uvědomit, že to jsou vzory, kterým podléháme.
Tyto vzory jsou namalované růžovými barvami, ozvláštněny exotickými příběhy, zasazené do atraktivních dramatických kulis, ale ve své podstatě skutečná realita takového života je mnohdy podstatně šedivější než to, co žijeme my teď a tady.

P: Na tom něco je, hodně si například uvědomuji, že jsem také vždycky toužil žít životem středověkého japonského bojovníka – samuraje či nindži, dokonce jsem se také určitou dobu věnoval učení se jejich bojovým uměním. Toužil jsem po tom nosit samurajský meč a být kdykoliv připraven jej tasit a přetnout protivníka vedví.

I: Což je realita žoldnéřského vojáka. Když se na to podíváš, že bys měl se samopalem běhat po Afgánistánu, tak už to má zase jinou vizi. Je to život, kdy musíš poslouchat své nadřízené, kdy musíš bojovat a často nevědět proč.
Jsi vlastně robotem nebo vykonavatelem poprav, ať už je boj nebo válka nutná či nikoliv.

P: Zrovna tak je realita někdejších rockových kapel či celosvětového, ale především amerického, hnutí hippies hodně spojená s různými drogami, jsou to často lidé, kteří vlastně nemají domov, žijí v neustálým kočovným životem bez pevných kořenů. Filmové záznamy například z Woodstocku ukazují spousty mladých lidí, kteří se různě válejí v blátě, potulují se, tlačí se v davu a někde vedle nich se na pódiu snaží hrát kapely, ale ono to jde vlastně jaksi mimo ně. I z těch záběrů je patrné, že vlastně nejsou ani schopní vnímat hudbu, vnímat vlastní koncert.

I: Když se podíváš na všechny ty příkazy a zákazy ve velkých náboženstvích, tak ti z toho vychází, že tyto zákazy a příkazy nejsou ani tak určeny pro lidi, jako spíše pro tvory někde mezi lidmi a zvířaty.
Jako pro někoho hodně nevědomého. Všechny ty tvrdé křesťanské modely rodiny, kdy má žena jenom rodit děti a starat se o děti, všechny sexuální emoční restrikce, které vedou k potlačení individuálně prožívaného života a vidí záchranu v univerzálním modelu, vypovídají o tom, že člověk žil a žije opravdu nevědomě. Že následuje často mrtvé vzory.
V kostelech pořád omílají život Krista, takže se lidé se svým životem snaží přiblížit životu Krista. Jenže ten vzor je vyumělkovaný, zploštělý, románový a slouží jako ideologický nástroj, protože žít život opravdového Krista mohl žít jenom Kristus a žít svůj život podle jakékoliv knihy stejně nikam nevede.
Vztahuješ-li se k něčemu, co by možná mohlo být vzorem před dvěma tisíci lety, tedy tím říkáš, že lidstvo je stejně tak nevědomé a stejně tak tupé jako lidstvo té doby.
Takže se zdá, že ten vzor nezastaral, přitom jsou stále ničivější a ničivější války, které vyvolávají civilizace, které vznikly na základě těchto náboženských vzorů.
A je jedno, zda se jedná o křesťanství nebo o islám, podstatou je, že ten vzor je starý, neodpovídá dnešní realitě, současnému rozvoji vědomí. Nehledě k tomu, že tyto vzory nevytváří ani Kristus, ani Budha, ani Mohammed, ale náboženští hodnostáři.

P: Zdá se, že podobný jev se opakuje ve všech hnutích. Na počátku jde o něco živého, často spojené s nějakou konkrétní osobou.
Po její smrti se však její „následovníci“ snaží původní stav jaksi zakonzervovat, chtějí dál žít svůj sen. Připadá mi, že něco podobného se děje i po Oshově smrti.

I: Řekl bych, že Osho možná jako první tento jev dobře pojmenoval. A pokud vím, jeho vzkaz a jeho život byl právě o tom žít tady a teď.
Doslova svým žákům sděloval, zapomeňte na mě po mé smrti, žijte si svůj vlastní život. Nechte se inspirovat, nechte se obohatit, nechte se nasytit setkáním se mnou, ale dovolte, ať se věci dějí a ať nové vzniká.
Nenásledujte ani mě jako vzor. Přitom se po jeho smrti už teď profilují Oshovi žáci, kteří podle mého názoru sledují mrtvé vzory, žijí v jakési uzavřené realitě. Mám několik přátel, kteří si například nedokážou představit jinou dovolenou, jinou zábavu, než že budou jezdit po Oshových centrech.

P: Co nám tedy může nabídnout naše životní realita, život, který žijeme tady a teď? Co nám může nabídnout Česká republika na začátku třetího tisíciletí?

I: Česká republika nám nenabídne nic, my si to můžeme nabídnout sami. Tou nejzajímavější věcí pro život, tou nejvíc vzrušující věcí je to, že my sami můžeme být u něčeho důležitého, u něčeho významného.
Všechny již zmiňované události a vzory nejsou pro nás, nemůžeme se jich aktivně účastnit od začátku až do konce. Hippies zestárli, hraje se jiná hudba, Kristus, Mohammed, Budha, Osho zemřeli, tak proč se jimi zabývat jinak než pro inspiraci?!
Tou největší extází, zvláště pro nás v Česku, není to, co se stalo jindy a jinde – tam nikdy nebudeme nic znamenat a nebudeme tam mít žádné zvláštní možnosti.
Kdykoliv jindy a všude jinde budeme jenom mrtvými přisluhovači.
Ale právě tady a teď můžeme být aktivními svědky, můžeme být tvořivými a významnými lidmi, třebaže o to nemusíme stát.

P: Co vzrušujícího se tedy děje teď a tady? Čeho se můžeme zúčastnit?

I: Podívej se do svého života. Kdy tvůj život byl nejzajímavější, nejživější, nejkrásnější?

P: Když jsem měl možnost pro sebe něco nového objevovat, poznávat, tvořit. Například, když jsem se poprvé zamiloval.

I: No vidíš, to že se zamilovali dva lidé v sedmdesátých letech v hippies komuně, je pro tebe nezajímavé. Pro tebe je zajímavé, že jsi se zamiloval ty. Co dalšího?

P: Když jsem se potápěl v Jaderském moři, když jsem vylezl na nejvyšší horu někdejšího Československa, když jsem prožíval napětí při letu v letadle či při prolézání jeskyně, když mě překvapil medvěd ve volné přírodě, když jsem hrál divadlo...
I: No vidíš, já miluji Vlastu Buriana a předscény Voskovce a Wericha, ale stejně se určitě shodneme, že pro nás větší extází bylo to divadlo dělat, tedy sami hrát. Ano?
P: Rozhodně. Anebo divadlo společně tvořit a připravovat.

I: A teď se dostáváme vlastně k naší Živé cestě, našemu autentickému, českému duchovnímu hnutí.
To nejzajímavější na něm je, že my sami můžeme být u toho, že právě teď to stále vzniká a stále se to tvoří. Že to, co se děje v Lažánkách, je tady a teď, že to je pro nás, že to je vzor sám pro sebe, ale zároveň to není odtrženo. Inspiruje se to vším.
P: I za sebe mohu říct, že je to úžasné „být při tom“, jsem vděčný, že mám tu příležitost být součástí něčeho, vyvíjet se a růst v živé cestě, která se vyvíjí současně se mnou. Pozoruji, že zároveň tato cesta působí na mne, zároveň jsem její nedílnou součástí a zároveň ji i spoluvytvářím.

I: Zajímavá otázka může být, jakou největší kvalitu má lažánecké hnutí. Neoddiskutovatelným faktem je, že nejlepší na světě a v celé historii jsme právě v tom, že se to děje teď, že to je pro nás, že to můžeme aktivně tvořit, že to spolu s námi mohou tvořit všichni, kteří se na nás naladí a třeba my se budeme později ladit na ně, když budou aktivními spolutvůrci.
Tato největší výhoda je takovou hodnotou, že převyšuje všechny jiné hodnoty.

P: V čem jsme jiní? Jaký je například rozdíl mezi Živou cestou Reiki a Usuiho systémem Reiki, který se učí v jiných školách?

I: Jako mistr Usuiho systému Reiki a jako mistr „Bhadwajovského systému“ práce s univerzální energií, jako tvořivý člověk, který má k dispozici informace a znalosti a zkušenosti s Reiki a s obdobnými systémy, živě reaguji.
A mojí reakcí jsou Transformační škola Reiki, Mystická škola Reiki, Mistrovské Reiki pulzy.
Úroveň mých znalostí a úroveň mého vhledu mi nedovoluje v českém prostředí slepě sledovat nefungující vzory a proto se úspěšně pokouším o fungující vzor. Není to moje potřeba, tak se ten jev chová sám o sobě.
P: Děje se něco podobného i s Oshovými meditacemi a jeho „učením“?

I: Ano, Osho nemá žádné učení, jenom živé sdílení se svými žáky, Osho je mrtev, živé sdílení s ním je mrtvé, vše, co se dalo poznat v tradičních Oshových centrech a co opravdu pochází nějakým způsobem od Osha, lze vyjádřit několika slovy: Dynamická meditace, Kundalini, Gourishankar, Nadabrahma, Nataraj... Tedy hovoříme o Oshových meditacích, které povyšují jakoukoliv přírodní léčbu, jakékoliv duchovní hnutí.
Také hovoříme o Oshových meditačních terapiích.
Zbytek v tradičních Oshových centrech jsou kombinace klasických západních terapií a tradiční východní přírodní léčby a dále experimenty a syntézy Oshových žáků. Takže to podstatné přímo od Osha, je nechat se inspirovat jeho diskurzy a dělat Oshovy meditace.
V tomto smyslu se chovám jako nejlepší Oshův žák, dělám Oshovy meditace, inspiruji se diskurzy, říkám, že Osho je mrtev a jsem aktivní spolutvůrce nového hnutí. Jinými slovy, uvědomil jsem si, co je na vzoru mrtvého, inspiruji se a tvořím.
P: Právě tvořivá energie je na lažánecké Živé cestě její největší hnací silou, jejím motorem.
I: Nic jiného nemá smysl, nic jiného nemá hodnotu, než koncentrovaná tvořivá energie. Všechny názvy, všechna slova jako křesťanství, Reiki, Osho, jóga, atd. jsou jenom nálepky a pokrm pro mysl, která chce něco někam na věky věků zařadit.
Tato slova dříve nebo později vyčpí a zůstane jenom ten zážitek obrovské tvořivé lažánecké energie.
P: Na druhou stranu některé z jmenovaných systémů či duchovních směrů a mnohé další jsou lákavé svojí zdánlivou dokonalostí, vše se v nich zdá být na svém místě, jsou vyšperkované, vyzdobené a dopilované až do detailu.

I: Vidíš a teď si musíš vybrat. Přijmeš-li pasivně dopilovaný, pravděpodobně mrtvý, vzor, budeš muset důvěřovat, že ti to k něčemu bude.
Přijetí formy i obsahu bez jakékoliv změny a experimentu znamená, že nevidíš do podstaty věci, takže ti nezbude nic jiného, než slepě důvěřovat zkušenostem jiných.
Nebo druhá možnost, že tvoříš i s omyly, pokusy a experimenty, jsi u toho, dostáváš se do hloubky obsahu, poznáváš jádro věci a nalézáš novou formu vhodnější pro tento čas na toto místo. Čemu dáváš přednost ty?

P: Ono je to po určitou dobu jaksi bezpečné a pohodlné řídit se instrukcemi a vzory, které pocházejí od někoho jiného, od někoho kdo ti říká „ano, děláš to dobře“ nebo „ne, tohle je špatně, udělej to takhle“. Zanedlouho se to však omrzí – žít podle druhých je strašně omezující.
Tvořivá, živá cesta je ze začátku poněkud riskantní, najednou zde není nikdo, kdo by mohl hodnotit naše rozhodnutí, zkrátka to musíme risknout sami, sami si to vyzkoušet. Jakmile si v tom člověk jenom trochu zvykne, už se nemůže a ani nechce vrátit k mrtvým strukturám. Já jsem si zvolil živou cestu. Velkou podporou pro mě je, že je nás takových lidí v Lažánkách víc.

I: Ještě bych chtěl zdůraznit, že je zásadní rozdíl mezi vědomou cestou, kdy čerpáme z tradice, snažíme se pochopit jádro, snažíme se vcítit do esence jakékoliv dobré tradice a pak na tom nově stavět.
A mezi egoistickými často destruktivními individualitami. Protože platí přírodní zákon, který říká, že budeš o to víc silnější, pokud se dokážeš harmonicky napojit na společenství, pokud jsi schopen vytvořit společenství vzájemné podpory a pokud to, co děláš ve svém konečném důsledku směřuje k rozvoji a k plnějšímu vědomí. Co si myslíš, že nás v Lažánkách spojuje?

P: Přátelství, vzájemná podpora. Máme se rádi.

I: To jsou prostá, ale velice silná slova. Když to funguje, tak je to ohromné, ale přátelství, podpora a láska musí z něčeho čerpat. Co to asi je?

P: Sdílíme některé společné hodnoty, máme společný cíl, respektive cestu. Vzájemně se inspirujeme. Je ohromné to prožívat, když to funguje, i když to zrovna nefunguje. Obojí je součástí, patří to k věci.

I: Řekl bych, že nás drží pohromadě společná vize, společné zážitky a společné dílo. Teď je jím například tato kniha.