Bohužel nikoliv. Jenom život.

Prožila jsem zajímavé období. Někdy se mi stává, že celé své okolí vnímám jako nesmírně přátelské. Všechno má svůj význam. Vše na sebe navazuje. Jedna události stíhá druhou a v mém mozku všechny události mají nezastupitelnou a jedinečnou úlohu v mém žití. Myslím že to znáte. Povídat někomu jinému o "vlastních" objevech lze, ale nikdo nemůže plně pochopit, proč přikládám takový význam, podle něho nahodilým událostem. Protože ty události mají i skrytý emocionální význam. A já podle pocitů reaguji a přiřazuji důležitost, či pravdivost ...

Výsledkem nahodilých událostí pro mne byl stav který asi nelze popsat. Poprvé v životě, jsem si připadala nekonečně rovná a celistvá. Vnímala jsem "nepotřebu" muže coby opačné energie. Jako bych si "nosila" vše s sebou. Cítila jsem lásku a vděk....
Možná to píši i proto, abych tomu dála váhu. Aby to nezapadlo do propadliště dějin. Potřebuji si uchovat onen pocit, kdy jsem věděla, že "nepotřebuji" NIC z venku, že vše mám.
Ba dokonce s radostným údivem, že to ONO bylo vždy se mnou.

Jak to přišlo tak to odešlo ¨- asi po týdnu.

A vrátilo se ego, byla to sranda. Rozzlobená jsem podnikla kroky k tomu abych už "muže" nepotřebovala. Blbost, dokud se řeší nepotřeba, vždy tam ta potřeba je.

Ta nevýslovná radost a láska sama k sobě hezky pomaličku mizela. Možná to zapříčinil i jeden kamarád, který mi povídal o svojí depce. A já ho poslouchala a zcela plasticky viděla, proč je naštvaný, jaké při tom používá mechnismy, a cítila jak nesmírná blbost to je. A jak jsem toužila předat mu alespoň trochu svého "poznání",
aby se netočil jako hloupá myška v kolotoči svých neradostných a sebezničujících myšlenek, ze kterých on východisko nevidí. A přesně - má starosti z luxusu.

Během svého radostného období, jsem viděla jak jsme srandovní - všichni tady.
Uvědomuji si jak za celé věky lidi trpěli, jak doposud je převážná část populace vydaná napospas fyzické karmě - násilí, hladu, znásilnění, válkám.......
A my řešíme smutek, a potom z něho máme žlučník a ...... pořád dokola.
Už si tu "karmu" řešíme takhle směšně jenom v náznacích, ovšem náznak nenáznak je to na sebevraždu
(Já ty sebevrahy snad přitahuji).

Takže blažený pocit ustupoval. A dnes? Sedím v práci a s údivem sleduji jak jsem podrážděná. Jeden otrava, druhý otrava, při šestém už začínám odsekávat. A moje neduchovní kolegyně zvesela s úsměvem. A já se ironicky směji sama sobě .
Jak to, že ostatní lidé jsou pořád milí a usměvavý a já vzteklá, a ještě nevím proč? Proč také neumím být milá za každých okolností? Přísahám nestalo se nic významného, nikdo mi nenaštval (možná spíše já je svojí nevlídností) a já končila pracovní den docela nabroušená. Věřte mi, že říct mi někdo duc-hovní poučku tak ho zakousnu, ostatně já sama si s poučkami vystačím sama.

A moc mi nepomáhalo - hm blbneš z luxusu, možná.... jestli jsi hodná, tak se doma podíváš do kalendáře a budeš se snažit vztek hodit na progestrogen (pro pány - premenstruační syndrom - který bych v této dožrané fázi přála zakusit všem pánům, jež nemohou pochopit proč jsou ženy někdy pěkně hysterické a neracionální fňukny)

Musím říct že trošku světla do mé nepochopitelné vzteklosti přinesl fakt, že jsem se snažila zavřít počítač myší jež nereagovala, abych po záchvatu vzteku a po kontrolením pohledu zjistila, že máchám po stole mobilem - takže to trochu přineslo světla a lásky... (houby lásky - trochu zdravé sebeironie)
Jo a ještě jeden okamžik (jak je ta sebereflexe prostě úžasná). Cestou domů chodím kolem řeky, dvou vlčáků a stromořadí . Všechny stromy mám ráda, minulý týden jsem jeden soucitně hladila, nějaký pitomec do něho zasekl sekeru. Teď jsem se přistihla při vizi, jak svými dámskými špičáky koušu vzteky do stromu jako bobr. No a to mi rozesmálo. Ještě že jsem neběhalo kolem plotu a neštěkala na psí hlídače, o kterých si ráda, s naivitou sobě vlastní myslím, že už mě za ty roky mají rádi.

Doma puberťačky. Namalované a s totálním bordelem v pokojíku. A mám si vybrat zprávu - horší nebo ještě horší.. Nějak mne to pobavilo.

Potom ještě milá zpráva od Zuzky, Vám písmenka - možná nepochopitelná- a je to pryč. Zůstává ale otázka - PROČ? Proč je svět někdy nádherný a plný událostí a někdy se nepochopytelně stává šedivým opruzem.

Co když je můj růst pouze hra mého ega? A já jsem blázen (ovšem ten který se obvykle nenudí, protože "roste") Já se už směju - no hurá.


Mějte krásný čas.
Z






Když jsem