Ve chvíli kdy jsi na cestě cítíš pojednou jakoby tam pod a před tebou něco bylo, jakási nit nebo magnet, co tě neustále táhne dál a vpřed ....

Okamžik odjezdu se nezadržitelně blíží, těším se a zároveň je ve mně trochu neklid. Věci mám již sbalené, prohlížím na internetu satelitní mapy, čtu si vzkazy od Moniky a virtuálně si ve svých představách vyvolávám obrazy z míst té velké a pro mně neznámé země. Ale pod tím vším je ještě jiný pocit - pocit, jako bych něco ukončoval, jako bych odcházel dokonce natrvalo - uklízím doma věci, které jsem dlouho nechával bez povšimnutí, rovnám časopisy, cédéčka a knihy. Chci aby tady po mně zůstal pořádek. Je to zvláštní, trošku zábavné a zároveň v tom cítím jistou posvátnost. Určitým způsobem se srovnávám s věcmi a jsem z toho najednou překvapený, když si to uvědomuji.
Start letadla ukončí něco starého a otevře něco nového - jak symbolicky, tak i ve skutečnosti. Let do "neznáma" vstříc dobrodružství, nepoznanému, tajemnému,objevnému...obavy, strach, těšení se, chvění, touha, zvědavost....
Dopřál jsem si ještě před odjezdem menší vyjížďku na kole - bylo moc krásně, svítilo slunce, a okolo byl klid přicházejícího podzimu ... nechal jsem se ostříhat a navštívil kamaráda ... na zpáteční cestě jsem měl v sobě najednou zvláštní pocit - jako bych přirostl ke kolu, k silnici, k cestě a vše se náhle spojilo - dostavil se pocit jakési euforie, něco mně táhlo stále vpřed - až se mi nechtělo zastavovat a jet pořád dál a dál... až do Indie. Znám to ponoření se do cesty, kdy plyneš s tokem, proudem, s energií přírody, dne, slunce a větru, vše tě prostupuje a cítíš se nesmírně šťastný ... až ucítíš místo, a tam se zastavíš a to je právě přesně to správné místo, kde se máš zastavit a meditovat.
Těším se na Indii, na cestu, na ponoření se do ticha hor, do hloubek a výšek, do víru měst, do obrazů, do sebe a do meditace....
a taky na ostatní poutníky z naší party...

Archymil