Bludný program našich postojů

Ahoj lidičky,
zase mně něco „přišlo“, tak jsem to hodil na papír. Tentokrát je to o našich postojích, o našich touhách a o tom, jak takové touhy mohou dopadnout. Nesouhlasím se zjednodušeným buddhistickým tvrzením (tak jak si ho někdy my zjednodušujeme), že touha je špatná. Tvrdím, že špatně uchopená touha je špatná... Popisuji zde dva „programy“ které alespoň u mne probíhají. Jeden „neživotný“ a veskrze destruktivní a druhý „životný“, a smysluplný. Schválně, jak je to u vás?



program A)
1) přichází touha – „tohle chci, tohle dokážu, na to mám“
Kvůli nedostatku sebekázně, motivace, síly nebo přecenění vlastních možností není touha naplněna.
2) přichází vztek – „sakra, jak to, že to nejde, proč se to zase stalo takhle blbě“
Nepřijetí situace, neochota změnit postoj, obviňování druhých
3) přichází zoufalství, deprese – „za to může někdo jiný, okolnosti, lidé“
Obviňování druhých nepomohlo, přichází pocit, že si za to můžu sám a že z toho není cesty ven, protože stále dokola dělám stejné chyby.
4) přichází sebelítost – „já jsem hrozný chudinka, nikdo na tom není tak špatně, někdo nebo něco mi stále ubližuje, nebo si ubližuji sám, ale nemám dost síly s tím něco dělat“
Kde chybí láska, přichází jako náhražka sebelítost. Člověk se nemůže do nekonečna mučit vlastním zoufalstvím. Jakési obranné mechanismy zavelí – když se nedokážeš milovat, tak se aspoň polituj.
5) přichází vztek – „proč se sakra pořád lituješ“
6) přichází strach – „ach jo, to je hrůza, zase a zase se mi to stalo, už se bojím se do něčeho vůbec pustit, nebudu vrtat do vosího hnízda, stejně to zase nedopadne“
7) přichází touha – „tentokrát se to určitě vydaří ....“
Cyklus se opakuje, bludný kruh se uzavírá. Znovu a znovu stejný cyklus, znovu a znovu zklamání a výsledek je pořád stejný. Výsledkem je nedospělost, nezodpovědnost, neochota učit se novým věcem, setrvávání v „neživotných“ postojích.


program B)
1) přichází touha – „tohle chci, tohle dokážu, na to mám“
Zhodnotím, zda touha je skutečná. Chci to opravdu? Případně - je to mé poslání, které intuitivně cítím, že mám dělat? Není to jen „tlak“ od okolí, nechci se jen za každou cenu přizpůsobit, abych byl pro okolí více přijatelný? Chce to opravdu celá má bytost - hlava+srdce+tělo?
2) dělám rozhodnutí – ano jde se do toho. Toto rozhodnutí může být výsledkem mnoha měsíců přemýšlení, zkoumání vlastních pocitů a myšlenek a stejně tak může přijít ve zlomku vteřiny. Cítím chuť to udělat, cítím motivaci, cítím výzvu a hřejivý pocit na srdci? Pokud ano, je to nejspíš dobrá touha.
3) plánuji reálné cíle a rozdělení do časových období (mám na mysli větší cíle, to že si půjdu do ledničky pro jablko, když mám na něj chuť,není potřeba moc plánovat).
Vložím přiměřené reálné množství sil a sebekázně na dosažení cíle.
4) Cíl se zdá být moc vysoký - asi to nezvládnu - zklamal jsem - přišla prohra.
5) OK. Přijímám. Nevyšlo to. Udělal jsem, co se dalo, ale prostě jsem buď přecenil vlastní schopnosti nebo nebyla touha dostatečně silná, nedal jsem dost úsilí do jejího naplnění, příp. nebyla dost správná a vesmír mi dává najevo, že tudy cesta nevede, abych se zamyslel, kudy jít jinudy, kde jinde hledat (práci, partnerku, ztracené klíče, či to jablko, které se místo v ledničce nachází ve špajzce).
6) Přichází uvědomění a změna postoje – aha, tak to zkusím jinak, dobrovolně změním svůj neživotný postoj, budu pokorný, nechám si poradit od někoho zkušenějšího, budu trpělivější, budu více poslouchat své srdce, svůj rozum, své tělo ...
7) přichází upravená touha na jiné, reálnější úrovni
8) dělám rozhodnutí, plánuji
9) přichází úspěch, pocit vítězství, skutečné radosti a přitom pokory a vědomí, že vše je především o správném postoji

Tak co? Není to moc vědecky napsáno? Nebo je to naopak moc banální a každému jasné? Tak proč podle toho nežijeme? Proč pořád tlučeme hlavou do zdi? Proč si stále myslíme, že dokážeme ovládat celý svět nebo naopak jsme totálně neschopní a nestojíme za nic? Nikdo nás nemá rád a všichni nám jen ubližují? Okolnosti se spikly proti nám? Ano, i tak to lze vykládat. To je však postoj nezralý a nedospělý. Kolik nás, kteří jsme věkem označování za dospělé se však takto chová? Kolik z nás skutečně přijímá absolutní zodpovědnost za všechno, co se mu v životě stane? Já to tedy určitě nejsem. Ale chci kráčet po cestě větší a stále větší osobností zodpovědnosti za svůj život. A tohle rozhodnutí je pro mě to nejdůležitější, jaké jsem kdy v životě udělal...

Láďa UO